V otázce "Jakou hudbu hrát v kostele" lze vnímat především ono všudypřítomné napětí mezi hudbou vážnou a populární. Už jen definice pojmů vážná a populární hudba je dosti složitým muzikologickým problémem a není možné jej jednoduše objasnit. To však ani není cílem tohoto příspěvku.
Je zřejmé, že vážná hudba je v chrámu přijímána se samozřejmostí, kdežto současná moderní populární hudba v něm své pevné místo stále hledá. Mnozí z nás cítí, že „hudba mladých“ do kostela patří, mladí interpreti a autoři se však stále setkávají s rozpaky, nepochopením, odmítnutím i argumenty, že jejich hudba není hodna chrámového prostoru, že je málo zbožná či nedostatečně povznášející k Bohu. I přesto je ve většině kostelů „tolerována“, a to především z toho důvodu, že je vnímána jako hudební jazyk, kterým se běžně vyjadřuje, ale i upřímně modlí (!) velké množství zejména mladých lidí. Snaha o vyčlenění této hudby z chrámu by pak mohla být vnímána jako upírání možnosti nemalé skupině věřících obracet se k Bohu jejich způsobem.
Otázky a odpovědi na některé z těchto otázek lze najít ve stati německého muzikologa světového významu Hanse Heinricha Eggebrechta, jejíž hlavním smyslem je obhajoba tvrzení, že „duchovno v hudbě existuje v pojetí, nikoliv v hudbě jako takové.“ Autor tím chce říci, že durová nebo mollová tónina není duchovní, ale ani světské povahy, stejně jako druh použitého rytmu, celková kompozice určité skladby či užitý hudební žánr. Hudba se podle něj stává duchovní až tam, kde se „duchovno vytváří ve zvláštním aktu vztahování k Bohu“ , např. pomocí úmyslu, textu či přenesením jakékoliv hudby do chrámového prostoru a bohoslužby.
Duchovní skladbou se tak podle tohoto způsobu nahlížení může stát varhanní a chorální dílo stejně jako nejmodernější žánry současné hudby – hip-hop, jazz, rock nebo house. O tom, zda konkrétního člověka nějaká hudba osloví jako duchovní však podle Eggebrechta nerozhoduje ani skladatel, protože do ní nemůže duchovnost vtělit, ani nějaká vyšší instance, která hudbě nařídí vlastnosti, jež považuje za duchovní, ale ani hudba samotná, protože ta jako taková být duchovní nemůže. Rozhodnutí je nakonec ponecháno na každém jednotlivci, na mně, zda určitou hudbu chápu nebo dokážu chápat jako duchovní. Někoho může oslovit gregoriánský chorál, jiného zase duchovně povznést rapovaný žalm, jde jen o to, aby každý člověk měl tu možnost být i v chrámě osloven způsobem, který je mu vlastní. Proto je třeba se vyvarovat striktního odsuzování určitých hudebních projevů jen proto, že nám žánrově nevyhovují, protože mohou nést stejně tak duchovní poselství jako hudba, kterou považujeme za duchovní my.
Aby nedocházelo ke zbytečným nedorozuměním, je vhodné brát v úvahu při provozování jakékoliv duchovní hudby (nejen) v chrámu ještě některé další okolnosti. Je to především přímá vazba hudby na příležitost, ke které je určena. Jiná hudba zazní při bohoslužbě, kterou navštěvují zejména starší věřící a zcela jiný typ hudby lze vybrat na mládežnickou mši svatou či adoraci. Důležitá je rovněž vazba hudby na prostor. V katedrále s dlouhým akustickým dozvukem není vhodné užívat např. bicí nástroje a to z čistě zvukového hlediska, kdežto při bohoslužbě venku nebo v některých nových kostelích je užití tohoto moderního hudebního nástroje již samozřejmostí.
Nejvíce ovšem záleží na míře tolerance každého z nás. Před tím, než se pokusíme jistý hudební projev opět odsoudit, měli bychom si uvědomit, že se může jednat o upřímné vyjádření vztahu někoho druhého směrem k Bohu. Tento způsob uvažování nás pak osvobodí od kritických a často i nespravedlivých úsudků, které občas všichni tak rádi vynášíme nad svými bližními.
Jan Kováč
Použitá literatura:
1)Duchovní hudba: Co to je? In Eggebrecht, H. H. Hudba a krásno. 1. vyd., Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2001, s. 141-156
2)Eggebrecht, H. H. Hudba a krásno. 1. vyd., Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2001, s. 146
Otázky a odpovědi na některé z těchto otázek lze najít ve stati německého muzikologa světového významu Hanse Heinricha Eggebrechta, jejíž hlavním smyslem je obhajoba tvrzení, že „duchovno v hudbě existuje v pojetí, nikoliv v hudbě jako takové.“ Autor tím chce říci, že durová nebo mollová tónina není duchovní, ale ani světské povahy, stejně jako druh použitého rytmu, celková kompozice určité skladby či užitý hudební žánr. Hudba se podle něj stává duchovní až tam, kde se „duchovno vytváří ve zvláštním aktu vztahování k Bohu“ , např. pomocí úmyslu, textu či přenesením jakékoliv hudby do chrámového prostoru a bohoslužby.
Duchovní skladbou se tak podle tohoto způsobu nahlížení může stát varhanní a chorální dílo stejně jako nejmodernější žánry současné hudby – hip-hop, jazz, rock nebo house. O tom, zda konkrétního člověka nějaká hudba osloví jako duchovní však podle Eggebrechta nerozhoduje ani skladatel, protože do ní nemůže duchovnost vtělit, ani nějaká vyšší instance, která hudbě nařídí vlastnosti, jež považuje za duchovní, ale ani hudba samotná, protože ta jako taková být duchovní nemůže. Rozhodnutí je nakonec ponecháno na každém jednotlivci, na mně, zda určitou hudbu chápu nebo dokážu chápat jako duchovní. Někoho může oslovit gregoriánský chorál, jiného zase duchovně povznést rapovaný žalm, jde jen o to, aby každý člověk měl tu možnost být i v chrámě osloven způsobem, který je mu vlastní. Proto je třeba se vyvarovat striktního odsuzování určitých hudebních projevů jen proto, že nám žánrově nevyhovují, protože mohou nést stejně tak duchovní poselství jako hudba, kterou považujeme za duchovní my.
Aby nedocházelo ke zbytečným nedorozuměním, je vhodné brát v úvahu při provozování jakékoliv duchovní hudby (nejen) v chrámu ještě některé další okolnosti. Je to především přímá vazba hudby na příležitost, ke které je určena. Jiná hudba zazní při bohoslužbě, kterou navštěvují zejména starší věřící a zcela jiný typ hudby lze vybrat na mládežnickou mši svatou či adoraci. Důležitá je rovněž vazba hudby na prostor. V katedrále s dlouhým akustickým dozvukem není vhodné užívat např. bicí nástroje a to z čistě zvukového hlediska, kdežto při bohoslužbě venku nebo v některých nových kostelích je užití tohoto moderního hudebního nástroje již samozřejmostí.
Nejvíce ovšem záleží na míře tolerance každého z nás. Před tím, než se pokusíme jistý hudební projev opět odsoudit, měli bychom si uvědomit, že se může jednat o upřímné vyjádření vztahu někoho druhého směrem k Bohu. Tento způsob uvažování nás pak osvobodí od kritických a často i nespravedlivých úsudků, které občas všichni tak rádi vynášíme nad svými bližními.
Jan Kováč
Použitá literatura:
1)Duchovní hudba: Co to je? In Eggebrecht, H. H. Hudba a krásno. 1. vyd., Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2001, s. 141-156
2)Eggebrecht, H. H. Hudba a krásno. 1. vyd., Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2001, s. 146
