Koncil vidí kněze nikoli jako izolovaného sólistu, ale jako tvůrce "pravého křesťanského společenství. Duch společenství, má-li se pěstovat náležitě, má zahrnovat nejen místní církev, nýbrž i církev všeobecnou." Proto koncil počítá s tím, že nástrojem spásy ve světě je živá farnost, která spolupracuje s pastýřem a pod jeho vedením.
 
Koncil se výslovně zmiňuje i o společenství věřících, o nichž následně mluví Pavel VI. i Jan Pavel II., který říká toto: "Taková společenství rozčleňují a decentralizují farní společenství, se kterým zůstávají stále spojena. Mají kořeny v městském i venkovském prostředí a stávají se kvasem křesťanského života, pečují o lidi opuštěné a usilují o změnu společnosti. V nich zakouší jednotlivý křesťan, co je společenství, cítí se sám jako aktivní prvek a je orientován ke spolupráci na společném díle všech. Tak se stávají základní společenství pomocí pro první i prohloubené hlásání evangelia a pramenem nové služby." A můžeme dodat i zdrojem nových povolání.
 
Působení těchto společenství má být zaměřeno nejen dovnitř církve (mládež, manželé, děti, řeholníci, řeholnice), ale i navenek (chudí, slabí, nemocní, umírající, nevěřící, nekatolíci)...
 
Z publikace Profil osobnosti kněze
po Druhém vatikánském koncilu,
kterou vydalo Pastorační středisko.