Před svou konverzí jsem někdy bojovala proti mariánskému kultu, ale spíše jsem ji ignorovala. Až když jsem se přestěhovala z Anglie na Sardinii a do Itálie, opět jsem se s ní dostávala do kontaktu. Na Sardinii byla Maria většinou znázorňována v podobě boubelaté sošky s blonďatou vlnitou parukou. V Římě byla všude: v nikách, na okenních parapetech, podél cest. Ale já si myslela, že jsem ji ze svého života už důkladně vymýtila. Avšak otisk Marie je v našich životech hluboký, tak hluboký jako otisk samotného Krista. Když jsem se stala matkou, myšlenky na Marii mi byly paradoxně velmi vzdálené.

Vrátila se ke mně až před mou konverzí. Bylo to v zimě. Moje malá dcera dostala zánět průdušek. Vzali jsme ji na pohotovost, a když jsme čekali na výsledky krevních testů, ležela mi na klíně v hlubokém spánku, bílá a těžká. Měla teprve tři, ale byla tak velká, že jsem ji napůl zemdlelou jen těžko udržela v náručí. V duchu se mi vybavila Michelangelova Pieta, tak jak jsem ji viděla v basilice svatého Petra ve Vatikánu. Póza, ve které jsem seděla, celý ten výjev odkazoval napříč miliony matek až zpátky k Marii. Pochopila jsem její velikost – že dokázala přijmout tolik bolesti. Její bezmocná síla.

Hail Mary, full of Grace, the Lord is with thee.
Ave Maria, piena di grazia, il Signore è con te.
Zdrávas Maria, milosti plná, Pán s tebou.

Bylo jaro a já jsem se na kopci nad městem učila modlit růženec. Neuvěřitelná rozmanitost barev mě opět ohromila: vířící moře, které jakoby se snažilo získat po dlouhé zimě z hloubek zpět svou modř, žlutá pole, růžové a červené růže. Vzduch voněl kokosem a divokým česnekem. A já jsem pomalu zjišťovala, že Maria celá léta mého života stála po mém boku. Ve všem krásném i těžkém.

Nebyla jsem schopna pochopit Marii a nemohla jsem o ní psát verše bez vlastní víry a určitého druhu porozumění její radikální víře a odvaze, která se nepochopitelně snoubila s poslušností. Vidím teď především její odvahu, víc než cokoliv jiného, její sílu a pevnost vstoupit do temnoty, do neviditelné náruče Boží. Tato síla je prostou důvěrou. Důvěrou, kterou by si nemohla uchovat, kdyby jen na vteřinu odvrátila svůj zrak od Boha. A tohle zaměření na něj od ní požadovalo všechno, včetně její sexuality.

Mariino tělo, jak nám bylo řečeno, bylo vzato do nebe. Každý její vlas na hlavě, každý prst i každá její buňka jsou Bohu vzácné. Dozvídáme se, že zemřela jako stará žena. Byla však velmi krásná, protože u ní nebylo možné oddělit ducha a tělo. A protože její tělo nikdy ani na chvilku nezapomnělo na Boží pohled. Byla Bohem naplněna. Její tělo se nikdy nevzdálilo od jeho lásky a od vědomí vlastní nesmrtelné duše. V modlitbě a adoraci bylo její lůno připravováno na přijetí Boha.

Svatý Teodot z Ankyry popisuje Zvěstování jako akt slyšení. Když jsem si to přečetla, tak jsem toto tajemství konečně pochopila – do té míry, jak jen lze tajemství vysvětlit. Anděl byl mimořádný, jeho zvěst byla mimořádná – ale Maria už naslouchala. Její modlitba byla plodná a přijímající. Soustavně, klidně se připravovala na Boží vůli.

A nyní mě učila, jak se modlit. Často jsem pociťovala její téměř hmatatelnou přítomnost, když jsem se v těchto raných dnech modlila. Jako básnířka jsem byla zvyklá vyprazdňovat svou mysl a čerpat z černé studnice ticha, ale nebyla jsem zvyklá vyprazdňovat sebe sama a vše odevzdávat Bohu. Ačkoliv jsem si myslela, že mu chci dát vše, co mám, byla jsem ve skutečnosti na počátku duchovního dětství a učila jsem se, jak důvěřovat. Nikde jinde se to neukazovalo tak jasně jako v mém vztahu k dceři.