Českou společností prošlo skoro bez povšimnutí rozhodnutí valného shromáždění OSN vyhlásit rok 2001 rokem dobrovolníků. Není divu, vždyť dobrovolné aktivity byly u nás dlouhodobě decimovány a nakomandované "dobrovolné" akce byly jen další prodlouženou pákou totalitní moci. Zanechaly nám katastrofální dědictví neochoty k jakékoliv angažovanosti a přímo odporu ke sdružování se. Z pohledu sociologů byla v období komunizmu největší takovou dobrovolnou organizací u nás katolická církev a ta byla proto také předmětem patřičného státního dohledu. Ale ani ostatní, od sportovních klubů až po pěstitele kaktusů, mu neunikli. Víme co to pro všechny znamenalo a s jakými nesnázemi dnes musíme při obnově této činnosti zápasit.

Stimmen der Zeit, časopis mnichovských jezuitů, přinesl ve svém srpnovém čísle úctyhodné údaje z průzkumu dobrovolnických aktivit v Německu. Podle nich je v dobrovolných organizacích v zemi zapojena víc než jedna třetina občanů nad čtrnáct let. Dohromady to činí asi 22 milionů německých dobrovolníků, kteří věnují své dobrovolné činnosti v průměru pět hodin týdně! Požívají zato také patřičné úcty mezi nezaangažovanými, z nichž skoro polovina prohlašuje, že je za určitých okolností ochotna připojit se.

K dobrovolníkům zde jsou ovšem řazeni nejen členové humanitních nebo charitativních organizací, ale také třeba sportovních klubů a fitness-center. Nicméně prohlašují, že jejich hlavním motivem je pomoc lidem v nouzi. Z tohoto prostředí v Německu trvale vycházejí mocné podněty ke zlepšení legislativy, činnosti místních zastupitelství i církevní administrativy a jejího zacházení s finančními prostředky, ať už tyto přicházejí odkudkoliv.

Německý příklad dává vystoupit do popředí závažnosti důsledků komunistické éry a mezeře ve struktuře společnosti, kterou dnes musíme zaplňovat. Jde v podstatě o stále jeden a tentýž problém osobní iniciativy a odpovědnosti, tyto nejkrásnější květy svobodné společnosti. U nás jsme jejich namáhavé a zdlouhavé pěstování ovšem sotva zahájili a není tedy divu, že čas plodů je ještě daleko. Ale jinudy to ani u nás asi nepůjde.

Pro RaVat/ceco Petr Kolář sj
Praha, 8. srpna 2001