Na cestě do Damašku nastal u Pavla zlom, či dokonce převrácení perspektivy. Tehdy náhle začal považovat za „škodu“ a „brak“, “, co pro něj dosud bylo nejvyšším ideálem… Co z toho vyplývá pro nás?

Na cestě do Damašku nastalo u Pavla převrácení perspektivy

Milovaní bratři a sestry, dnešní katechezi věnujeme zkušenosti, kterou Pavel učinil na cestě do Damašku a která je obvykle nazývána jeho obrácením. Právě na cestě do Damašku, v 30. letech prvního století, poté co zprvu pronásledoval církev, se udál rozhodující okamžik Pavlova života. Bylo o tom napsáno mnohé a z mnoha různých pohledů. Jisté je, že nastal zlom, či dokonce převrácení perspektivy. Tehdy náhle začal považovat za „škodu“ a „brak“, co pro něj dosud bylo nejvyšším ideálem, ba téměř důvodem existence (srov. Flp 3,7–8). Co se to vlastně stalo?

K objasnění se nám nabízejí v zásadě dva prameny. První a známější z nich je vyprávění sepsané Lukášem, který tuto událost ve Skutcích apoštolů zmiňuje hned třikrát (srov. Sk 9,1–19; 22,3–21; 26,4–23). Průměrný čtenář se bude možná až příliš zdržovat u některých detailů, jako je světlo z nebes, pád na zem, hlas, který k němu mluví, náhlá slepota, pak i uzdravení, „jako by mu šupiny spadly s očí“, nebo půst. Všechny tyto podrobnosti ovšem odkazují na ústřední událost: Vzkříšený Kristus se zjevuje jako zářící světlo a mluví k Šavlovi, proměňuje jeho myšlení a celý jeho život. Záře Zmrtvýchvstalého Pavla oslepuje, a tak se i navenek projevuje to, co platilo pro Pavlovo nitro: slepota vůči pravdě a světlu, jímž je Kristus. Až definitivní „ano“ Kristu při křtu otevírá znovu Pavlovy oči a dovoluje mu vidět skutečnost.

Pavel nebyl proměněn nějakou ideou, nýbrž událostí

Ve starověké církvi byl křest nazýván „osvícením“ (fótismos), protože tato svátost dává světlo a dovoluje vidět reálně. Co takto označujeme teologickým obrazem, to se na Pavlovi uskutečňuje fyzicky: je uzdraven z vnitřní slepoty a dobře vidí. Svatý Pavel tedy nebyl proměněn nějakou ideou, nýbrž událostí – neodolatelnou přítomností Zmrtvýchvstalého, o níž už nikdy v budoucnu nebude moci pochybovat. Tak silná a zjevná byla pro něj tato událost, toto setkání. Pavlův život se tím změnil od základu, a proto smíme, ba musíme mluvit o jeho obrácení. Toto setkání s Pánem je jádrem vyprávění svatého Lukáše, který pravděpodobně použil příběh vzniklý nejspíše v damašské obci. Svědčí o tom zachycení místních reálií: výslovně je jmenován Ananiáš, zmíněn je název ulice („Přímá“) i jméno majitele domu („Juda“), u něhož Pavel přebýval (srov. Sk 9,11).

Bůh si mě však už v lůně mé matky vybral a povolal

Druhý pramen představují samy listy sv. Pavla. On se sám o této události nikde podrobně nevyjadřuje. Pavel totiž předpokládal, že to nejdůležitější z jeho příběhu všichni znají a vědí také, že se z pronásledovatele změnil v horlivého Kristova apoštola a že se tak stalo nikoli díky jeho vlastní reflexi, ale díky silné události – setkání se Zmrtvýchvstalým. Byť tedy nezmiňuje podrobnosti, na více místech ve svých listech se dovolává důležité skutečnosti: že totiž také on je svědkem Ježíšova vzkříšení, jež mu spolu s posláním apoštola zjevil bezprostředně sám Ježíš. Nejzřetelnější vyjádření k tomuto tématu najdeme v jeho líčení toho, co je středem dějin spásy: ve smrti a zmrtvýchvstání Ježíše a jeho zjevení se svědkům (srov. 1 Kor 15). Slovy prastaré tradice, kterou přejal od jeruzalémské církve, Pavel říká, že Ježíš zemřel na kříži, byl pohřben, vstal z mrtvých a po vzkříšení se ukázal nejprve Kéfovi, to je Petrovi, pak Dvanácti, poté pěti stům bratří, z nichž většina tou dobou ještě žila, potom Jakubovi a konečně všem apoštolům. A k tomuto z tradice přejatému líčení dodává: „A po všech jako poslední jsem ho uviděl i já, nedochůdče“ (1 Kor 15,8). Dává tak na srozuměnou, že právě toto setkání s Kristem je základem jeho apoštolského poslání a nového života. Totéž najdeme i v dalších jeho textech: „Od Ježíše Krista jsme dostali milost i apoštolské poslání“ (srov. Řím 1,5), dále: „Copak se mi nedostalo vidění našeho Pána Ježíše?“ (1 Kor 9,1). Jsou to slova, jimiž odkazuje na to, co všichni vědí. A v textu z tohoto hlediska patrně nejznámějším – v Listu Galaťanům 1,15–17 – čteme: „Bůh si mě však už v lůně mé matky vybral a svou milostí mě povolal a rozhodl, že mi zjeví svého Syna, abych o něm kázal radostnou zvěst pohanům. Neradil jsem se hned s lidmi ani jsem nešel nahoru do Jeruzaléma k těm, kteří byli apoštoly přede mnou. Odešel jsem do Arábie a pak se znova vrátil do Damašku.“ V této sebeobhajobě jasně zdůrazňuje, že i on je pravý svědek Zmrtvýchvstalého a že má vlastní poslání, jež bezprostředně od Krista obdržel.

Zmrtvýchvstalý mu dal zvláštní pověření…

Vidíme tedy, že průsečík obou pramenů, Skutků apoštolů i Pavlových listů, tvoří tento základní bod: Zmrtvýchvstalý promluvil k Pavlovi, nazval ho apoštolem, učinil z něj pravého apoštola, svědka vzkříšení, a dal mu zvláštní pověření hlásat evangelium pohanům v řecko-římském světě. Pavel zároveň pochopil, že bez ohledu na svůj bezprostřední vztah k Zmrtvýchvstalému musí vstoupit do společenství církve, musí se dát pokřtít a žít v souladu s dalšími apoštoly. Jedině ve společenství s nimi všemi bude moci být pravým apoštolem, jak píše výslovně v Prvním listě Korinťanům: „Ale ať už já, nebo oni: tak to kážeme a tak jste v to uvěřili“ (1 Kor 15,11). Je jen jediné hlásání Zmrtvýchvstalého, protože Kristus je jen jeden.

Pro Pavla to nebylo obrácení, ale smrt a zmrtvýchvstání

Jak vidíme, v žádném z těchto úryvků Pavel neinterpretuje tento okamžik jako obrácení. Proč? Existuje řada různých hypotéz, ale podle mne je důvod naprosto zřejmý. Tento obrat v jeho životě, tato proměna celého jeho bytí nebyla výsledkem psychologického procesu ani zrání nebo intelektuálního či morálního rozvoje, ale přišla zvenčí. Nebyl to plod jeho úvah, ale důsledek setkání s Ježíšem Kristem. V tomto smyslu nešlo o prosté obrácení, konverzi, dozrání jeho JÁ. Pro Pavla to byla smrt a zmrtvýchvstání: jedna jeho existence zemřela a nová se zrodila s Kristem zmrtvýchvstalým. Žádným jiným způsobem nelze tuto Pavlovu obnovu vysvětlit, žádná psychologická analýza není s to tento problém objasnit a vyřešit. Jedině událost, intenzivní setkání s Kristem, je klíčem k pochopení toho, co se stalo: Smrt a vzkříšení, úplné obnovení ze strany Toho, který se mu ukázal a mluvil s ním. Teprve v tomto hlubším smyslu můžeme, ba musíme mluvit o obrácení. Toto setkání je skutečnou obnovou, která změnila všechna Pavlova měřítka. Nyní může říci, že to, co dříve bylo podstatné a základní, se pro něj stalo „brakem“, že už to není „zisk“, ale ztráta, protože od nynějška nejde o nic jiného než o život v Kristu.

Nesmíme se však domnívat, že by se Pavel jakoby uzavřel do jedné oslepující události. Spíše naopak, vždyť zmrtvýchvstalý Kristus je světlo pravdy, světlo samého Boha. Tato událost Pavlovi rozšířila srdce, otevřela je pro všechny. V onu chvíli nepřišel o to dobré a pravé ve svém životě, co bylo jeho dědictvím, ale nově pochopil moudrost, pravdivost a hloubku Zákona a proroků, osvojil si je novým způsobem a zároveň se jeho rozum otevřel moudrosti pohanů. Tím, že se celým srdcem otevřel Kristu, byl uschopněn k širokému dialogu se všemi, schopen být vším pro všechny. Tak se skutečně mohl stát apoštolem pohanů.

Co z toho vyplývá pro nás?

Když se teď obloukem vrátíme k naší situaci, ptejme se: Co z toho pro nás vyplývá? I nám by mělo být jasné, že křesťanství není jen nějakou novou filozofií nebo novou morálkou. Křesťany jsme jedině tehdy, setkáme-li se s Kristem. Jistě, Kristus se nám nezjevuje tak neodolatelným a zářivým způsobem jako Pavlovi, z něhož učinil apoštola všech národů. I my se ale můžeme s Kristem setkat: v četbě Písma svatého, v modlitbě, v liturgickém životě církve. Můžeme se dotýkat Kristova srdce a pocítit, že On se dotýká našeho. Jedině v tomto osobním vztahu s Kristem, jedině v tomto setkání se Zmrtvýchvstalým se stáváme skutečně křesťany. A tak se otevírá i náš rozum: otevírá se veškeré Kristově moudrosti a veškerému bohatství pravdy.

Modleme se tedy k Pánu, aby nás osvítil a dal nám setkat se v našem světě s Jeho přítomností. Kéž nám dá živou víru, otevřené srdce a velkou lásku ke všem, lásku schopnou obnovit svět.

(Benedikt XVI. 3. září 2008)