Pastorace věřících s psychickými potížemi

Je třeba bojovat proti „pověrám“ v oblasti psychických onemocnění.
Věřící, který byl navštíven psychickou obtíží, nepřestal být věřícím...

Bojovat proti „pověrám“ v oblasti psychických onemocnění

Psychická onemocnění nejsou vzácná, jejich počet v populaci narůstá. Je ale nepříjemné, že jsou u nás stále mnohými považována za zahanbující. Jít k psychiatrovi je nezřídka společensky obtížnější než podstoupit například potrat. To je hluboká deformace, která ztěžuje situaci nemocnému i jeho okolí. U křesťanů se také někdy vyskytuje nešťastný předsudek, že si za většinu psychických obtíží člověk může sám. Buď svou duchovní pasivitou nebo svými morálními chybami nebo svou nedostatečnou vírou. Také psychofarmaka bývají ještě některými lidmi považována za něco, co se pro křesťana nehodí, co takřka popírá jeho víru. Proti všem těmto „pověrám“ je třeba v zájmu nemocných i jejich blízkých bojovat.

Pomoc psychologie či psychiatrie zvyšuje možnost prožívat víru

Pomoc psychologie a psychiatrie by neměla být považována za „ateistickou“ variantu saturování existenciálních a psychických potřeb. Jde o svébytné oblasti, v nichž potřebuje pomáhající intervenci řada nemocných bez ohledu na to, zda jde o osoby religiózní, nebo ne. Psychoterapie nebo intervence psychiatrie, včetně medikamentózní léčby, může být v řadě případů důležitým prvkem, který zvyšuje kvalitu života i v těžkém somatickém onemocnění. Navíc tato pomoc nemusí být jen pomocí od nepříjemných příznaků a stavů, ale je také pomocí k tomu, aby pacient byl schopen otázky hlubin své osobnosti řešit a vyřešit. Je dost nešťastné, že část věřících osob považuje psychiatrickou pomoc, a to zejména medikamentózní léčbu, za jakousi „zradu na své víře“. Nevnímají, že psychické obtíže nejsou výsledkem nedostatečné víry, ale jejich trvání život z víry omezuje nebo téměř likviduje. Pomoc psychologie či psychiatrie zvyšuje možnost prožívat víru tak, aby byla skutečnou pomocí ke zvládání života.

1. Základní otázky a požadavky péče o psychicky nemocného

V oblasti pastorace věřících s psychickými poruchami a obtížemi přicházejí v úvahu zejména tyto okruhy otázek:

• jak postupovat v pastoračním rozhovoru;
• jak rozlišit projevy nemoci (hlasy, bludy, vize) od skutečných duchovních zážitků;
• jak rozlišit rovinu duchovního života od roviny nemoci, když se prolínají;
• zda a jakým způsobem udílet jednotlivé svátosti;
• k jakému stylu duchovního života vést;
• jak podporovat věřící okolí nemocného.

Léčka morálního hodnocení a zkoumání viny

V neposlední řadě se vyskytuje otázka, proč a jak dušení nemoc vzniká. Ačkoliv je známa řada faktorů, které při vzniku psychické nemoci spolupůsobí, jako je například dědičnost, enormně traumatizující zážitky, hrubě nezodpovědné vedení vlastního života a podobně, zůstává otázkou, proč se vyskytne duševní nemoc u někoho, kdo takovýmto zátěžím vystaven nebyl, nebo proč u lidí, kteří byli vystaveni stejným zátěžím, u někoho nemoc vznikne a u jiného ne. Stále se zdá být nejpoctivější tvrzení, že mnohdy prostě nevíme, proč u jednotlivých osob duševní onemocnění nastalo.

Zásadním požadavkem pastorační služby člověku s psychickými obtížemi nebo člověku psychicky nemocnému je bezpodmínečné přijetí pastoračním pracovníkem bez předsudků, vnitřního odporu a jakéhokoliv odsuzování. To je jistě samozřejmý požadavek i jinde, ale v této oblasti je to někdy specificky obtížné. Pastorační služba totiž v sobě nese jedno nepominutelné léčku, a to je léčka morálního hodnocení a s tím související zkoumání viny.

Pastorační péče souvisí s životem z víry, vychází z křesťanské životní orientace, proto do ní morální hodnocení činů, vědomí odpovědnosti před Bohem a také vědomí viny při lidských selháních, bezesporu patří. Pokud se ale aplikuje u psychicky handicapovaného člověka stejným způsobem jako u zdravého, je to zpravidla nenáležité, vlastně mnohdy nespravedlivé. Může to být zdrojem neporozumění, ba dokonce ublížení nemocnému.

Na druhé straně nelze morálku ani u nemocného člověka zcela pominout, a to nejen kvůli objektivnímu morálnímu řádu, ale i kvůli samotnému nemocnému. Proto by se měl pastorační pracovník při setkání s člověkem psychicky nemocným nebo handicapovaným vyhnout rychlým hodnocením, explicitně vyjadřovaným morálním soudům a snadným napomínáním v oblasti morálky. To neznamená, že nemůže vyjádřit taktně, ale jasně, co by sám nedělal, s čím nesouhlasí nebo co mu není milé. Základní požadavek přijetí nemocného tím ale nesmí být dotčen a nemocný nesmí být uveden do situace, kdy je o svém přijetí nucen pochybovat. Rovněž si musí být pastorační pracovník jasně vědom toho, že nejen nesmí zahrnovat nemocného zbožnými frázemi (to by ovšem neměl dělat nikdy), ale že mu mnohdy nemůže dávat ani obvyklé rady ohledně zbožnosti a projevů víry („Modlete se!“ „Musíte Pánu Bohu věřit!“), které jsou u zdravých lidí zpravidla namístě. Řada úkonů zbožnosti je pro psychicky nemocného člověka trvale nebo v určité fázi nemoci nepřístupná, což zdravý člověk mnohdy těžko chápe.

Věřící, který byl navštíven psychickou obtíží, nepřestal být věřícím

Zdůraznění určitých odlišností v přístupu k psychicky nemocnému ovšem může vést k přehnanému dojmu, že psychické obtíže vždy znemožňují život z víry, že nemocný nedokáže prostě nic. To ale on může právem pociťovat jako netaktnost nebo i ponížení. Je třeba stále uznávat, že věřící člověk, který byl navštíven psychickou obtíží nebo nemocí, nepřestal být věřícím člověkem, nestal se zcela nemohoucím, ovšem nezvládne realizovat všechno to, co člověk zdravý. Zásadní jádro dobré pastorační péče spočívá v dobrém rozlišení toho, co v daném stavu nemocný může či nemůže, co mu v oblasti života z víry a z praxe zbožnosti prospívá a co škodí.

2. Pastorační zásady

Jak postupovat v pastoračním rozhovoru

Zásadní podmínkou je zachování úcty k nemocnému, ať jsou jeho projevy nebo výroky sebebizarnější. I v atace nemoci většina nemocných vnímá, jsou-li jako lidé bráni vážně. Zesměšnění, ironie, slovní ponižování do pastoračního rozhoru zásadně nepatří. Obvykle je také třeba se vyhnout vyčítání, že nemocný zanedbává nějaké prvky duchovního života. Rozhovor má být veden v takovém tónu, aby nemocný mohl bez obav vyjádřit, co se mu v této oblasti nedaří nebo co mu je nepřístupné. Od pastoračního pracovníka potřebuje slyšet ujištění, že Bůh od něho nechce nic z toho, co je pro něho velmi obtížné nebo nemožné, případně co zhoršuje jeho stav. Současně je třeba, aby bylo vyzdviženo, co nemocný může, a odlišeno od toho, co nemůže, aby se totiž necítil být zcela neschopným, a tedy bezcenným.

Jak rozlišit projevy nemoci (hlasy, bludy, vize) od skutečných duchovních zážitků

To je mnohdy v pastoračním rozhovoru nebo duchovním doprovázení jedna z nejnesnadnějších věcí. Některé duchovní zážitky nebo projevy mohou být autentické, jiné patologické. Posouzení je mnohdy možné jen s přihlédnutím ke kontextu života člověka. Mluví-li nemocný o vnitřním hlasu, nemusí to být vždy nabádavé a patologické hlasy, jaké se vyskytují u schizofrenie. Má-li člověk při modlitbě nebo ve snu nějaké vize, také nejde hned o patologii. Ovšem nemusí jít ani o Boží vnuknutí. Proto je třeba nereagovat příliš brzy a příliš jednoznačně, dokud není zřejmé, jak vlastně probíhá duchovní život člověka a jakou má historii. Mnohdy je třeba s hodnocením počkat, až se věci stanou jasnějšími. V zásadě je správné, když duchovní zážitky nemocného a jejich hodnocení nebudou ani podporovány, ani popírány, jen registrovány. Ostatně, i kdyby byly autentické, a ne patologické, neměly by být viděny izolovaně a jejich význam přeceňován.

Jak rozlišit rovinu duchovního života od roviny nemoci, když se prolínají

Pravdivé, ale málo pomáhající je tvrzení, že je to nesnadné. Jak je zde vícekrát zdůrazňováno, nemocný zpravidla nepřichází o celý svůj obsah víry ani není jeho víra beze zbytku trvale zdeformována. Ovšem nemoc na obsahy víry a jejich interpretaci a na projevy víry vliv má.

Obrazně řečeno: Někdy je to jako cenný obraz ve špatném rámu a se špatným osvětlením, jindy dokonce jako cenný obraz s přemalbou, která originál neodstraňuje, ale zakrývá. Pro pastoračního pracovníka je důležité primárně věřit v neporušený vztah Boha k nemocnému člověku a ve schopnost nemocného něco z obsahů víry vnímat a žít autenticky, byť to nebude všechno. Měl by vnímat deformace či „přemalby“ u nemocného, aniž ho za to kaceřuje nebo se mu vysmívá. Někdy je prostě těžké rozlišit, kam až sahá víra, a kde už jde o její jasné narušení nemocí. Čím déle trvá spolupráce nemocného s pastorujícím, tím větší je naděje na dobrou orientaci v situaci nemocného – ovšem za předpokladu, že je pastorační pracovník vnímavý a nenahrazuje aktuální poznávání pouhými předsudky.

Problematika svátostí u psychicky nemocných

Někteří psychicky nemocní žijí běžným svátostným životem, jiní s tím mají občas nebo dlouhodobě problém. V zásadě platí, že to, co je pro zdravého člověka v oblasti života z víry pomocí, posilou a běžnou záležitostí, může být pro některé psychicky nemocné problém nebo je to nemožné. Proto je nutný zcela individuální přístup, který reaguje i na měnící se situaci nemocného, respektive na průběh nemoci. Speciálním problémem bývají obě svátosti uzdravení, tedy svátost smíření a svátost pomazání nemocných. Zásadně platí, že mají být slaveny tam a tehdy, když je nemocný prožívá jako chtěné a pomáhající. Pouhé přesvědčení pastoračního pracovníka, že by nemocnému tyto svátosti pomohly, k jejich aplikaci rozhodně nestačí. Jejich vnucování je nepřípustné i u zdravého, natož nemocného člověka. Je také třeba vnímat, zda nemocný nevidí ve svátostech zázračné prostředky, které musí přinést okamžitou úlevu, ne-li úplné vyléčení. Což se sice může stát, ale nelze to předpokládat jako nutný výsledek.

K jakému stylu duchovního života vést

I když pastorační péče o psychicky nemocného není vždy přímo duchovním vedením, je mnohdy doprovázením, které v sobě zahrnuje některé prvky duchovního vedení. V každém případě by toto doprovázení mělo obsahovat podle okolností chápající a nenaléhající, ale v jiných případech i poněkud autoritativní postoje. Vyžadovat autoritativně od nemocného to, co není v jeho silách a možnostech, je neúčinné a zpravidla škodlivé. Může to vycházet jak z neporozumění stavu nemocného (např. u nerozpoznané deprese důraz na zvládání situace silou vůle), tak z mylného přesvědčení pastoračního pracovníka, že síla autority je schopna suplovat oslabení, která nemoc přináší, případně z jeho úzkostnosti, ve které je přesvědčen, že některé nedostatečné úkony zbožnosti nemocného jsou hříchem, který ho ohrožuje. Proto je třeba co nejlépe vnímat stav nemocného a ujišťovat ho o Boží přízni i při jeho duchovní nemohoucnosti nebo slabosti. Autoritativní postoj může být namístě tam, kde má být nemocný odrazován od něčeho, co by jemu nebo druhým škodilo nebo co by od sebe vyžadoval, ač by to nebylo v jeho možnostech.

Obecně platí, že u člověka žijícího určitým stylem zbožnosti není dobré jeho zbožnost vyřadit úplně (byť dočasně) z jeho života a právě tak není možné po něm žádat obecně platné, ale náročné cesty zbožnosti, zvýšené úsilí o dokonalost apod. Je spíš třeba vést ho ke zbožnosti střízlivé, které odpovídá reálným možnostem v dané fázi nemoci, a v žádném případě se nedomnívat, že vedením k náročnému duchovnímu životu nemocnému pomůžeme. Takové snahy jsou adekvátní situaci zdravých lidí, ne psychicky nemocných.

Vlastní doprovázení má respektovat možnosti nemocného, podporovat to, čeho je schopen, nevyžadovat to, čeho schopen není, a v neposlední řadě tlumit jeho úzkosti z toho, co v oblasti života z víry nekoná, ač to dříve konal. Řada nemocných potřebuje opakované ujištění o tom, že není jejich vinou, že se nemohou tolik (někdy vůbec!) modlit, že nemohou navštěvovat bohoslužby apod. Současně je namístě ujišťování, že se budou moci ke své dřívější praxi vrátit, až jim bude lépe.

Okolí nemocného potřebuje solidní podporu

Nejbližší okolí nemocného je zpravidla jeho nemocí značně zatěžováno. Někteří se navíc za psychickou nemoc člena rodiny stydí. Ve společenství věřících nebo ve vlastní rodině se někdy setkávají s hlubokým neporozuměním, ve kterém je psychická nemoc chápána jako defekt víry nebo jako mravní selhání. Proto okolí nemocného potřebuje solidní podporu. Ta začíná pomocí k tomu, aby byli blízcí nemocného solidně informováni o diagnóze, o průběhu nemoci a o zásadách, jak se k nemocnému chovat. To souvisí s respektem k psychiatrovi, případně psychologovi, který se o nemocného stará. Častým nedorozuměním je mínění, že to musí být odborník věřící. Ve skutečnosti jde o to, aby to byl dobrý a solidní odborník. Ten totiž víru nemocného i jeho okolí respektuje a nepovažuje ji za něco patologického, i když ji sám nesdílí. Okolí nemocného potřebuje mnohdy pomoc stejně intenzivně jako nemocný. Blízcí nemocného potřebují pomoc k tomu, aby nemoc přijali a nepovažovali nemocného za simulanta, lenocha nebo za někoho, kdo svou nemoc „přivolal“ svým jednáním, hříchy či nedokonalým duchovním životem. Potřebují také podpořit naději ve vyléčení, jsou-li k ní důvody, a potřebují překonat trend ke společenské izolaci v důsledku psychického onemocnění rodinného příslušníka. Ještě dodejme, že by nikdo z okolí nemocného neměl zasahovat do předepsané medikace, naopak, je třeba podporovat nemocného, aby předepsané léky řádně užíval. To platí samozřejmě i pro pastoračního pracovníka.

Shrnuto

• Nemocný potřebuje především kvalitní lékařskou péči, kterou nenahradí sebelepší péče pastorační. Ta je s ní v podstatě nezaměnitelná! Při atace nemoci mnohdy spíš prospěje tlumení náboženských prožitků a motivů, rozhodně ne jejich rozněcování.
• Dlouhodobě nemocný může potřebovat co do rozsahu běžnou, ale co do obsahu velmi poučenou pastorační péči, která se musí přizpůsobovat jeho aktuálnímu stavu. Člověk enormně labilní, a zejména pak člověk akutně psychicky nemocný nemá být vystavován silným nebo silně podněcujícím náboženským zážitkům a projevům. Reaguje na ně totiž zpravidla jinak než člověk zdravý a jeho stav jimi bývá spíš poškozen než zlepšen.
• Péče o duševně nemocného vyžaduje respekt, střízlivost v úsudcích a velkou trpělivost. Je zpravidla značně časově náročná.