Setkání s Ježíšem jako s přítelem znamená úplnou změnu v životě člověka. Dosvědčují to mnozí lidé jak dnes, tak i v dějinách, například svatý Augustin: „Pane, poznal jsem tě pozdě, ale teď, když se tak stalo, mi tě už nikdo nemůže vzít.“

Jen co potkáme Ježíše, zakusíme Boha. Dostaví se pocity radosti, naděje a pokoje, které jsme dosud nezakusili. Neznamená to však, že naše problémy po setkání s ním začnou mizet, naopak, pravděpodobně jich ještě přibude. Problémy tedy budou stále – ale něco se přece jen změní: teď už jim budeme umět lépe čelit, budeme silnější při jejich řešení. Nezmění se to, co je kolem nás, ale to, co je v nás: změníme se my. A tento druh změny v nás způsobuje Bůh. Bude to neustále probíhající proměna se svými vzestupy a pády. Nebude bezproblémová, podobně není bezproblémová ani cesta ke Kristu. V našem životě je mnoho úspěchů a nezdarů. Často býváme malomyslní, ale po mnohých otřesech se nám vrátí rovnováha: a to je ta změna, již v nás způsobuje Bůh.

Nacházíme zde podobnost s ratolestí rostoucí na kmeni. Když ji odsekneme od kmene, ratolest začne umírat, ale pokud je připojena ke kmeni, přežije vítr, vichr, mráz… Toto znamená přebývat v Ježíši Kristu. Toto znamená dovolit Ježíši, aby v nás přebýval. V evangeliích se můžeme dočíst o řadě lidí, kteří se po setkání s Ježíšem zcela změnili a mohou se tak stát naším vzorem.  Např. Marie z Magdaly. Co můžeme říct o Marii z Magdaly? Ježíš z ní vyhnal sedm zlých duchů. Myslím, že pro mě by bylo přátelství s člověkem, který je posedlý ďáblem, anebo se satanistou, poněkud problematické. Co by tomu řekli lidé? Ježíš se však nestará o názor lidí, co by na to řekli nebo mohli říkat, a vystupuje jako přítel takového člověka. Marie z Magdaly se stala jeho přítelkyní a její život se změnil. Provázela ho až do samotného konce, až na Kalvárii, pod kříž.

V evangeliích nacházíme mnoho dalších, kteří se díky přátelství s Ježíšem rovněž změnili. Nejvýmluvnější však je, že Ježíš i Jidáše nazval přítelem, a to dokonce ve chvíli, kdy ho zradil v Getsemanské zahradě: „Příteli, učiň jen, k čemu jsi přišel“ (Mt 26,50).

Dnes, milý bratře a milá sestro, Ježíš nazývá přítelem i tebe. Ať už je tvůj hřích jakýkoli, ať jsou tvé problémy, tvé těžkosti jakékoli, ať jsi Ježíše jakkoli zradil (protože my všichni jsme ho zradili), on tě nazývá přítelem. Ať jsou naše chyby jakékoli, on nás všechny nazývá přáteli. Ježíš sám je tedy otevřen tomuto přátelství a záleží na nás, zda ho přijmeme, nebo ne. Nezve nás, abychom s ním diskutovali, chce jen, abychom s ním byli. Chce být s tebou, se mnou, s námi.

„Chci jít do tvého domu,“ prosil Zachea a dnes to říká i nám: „Otevři dveře svého domu a dovol mi vejít. Tvůj dům, to je tvé srdce, tvůj dům, to je tvůj život, tvůj dům, to je tvá mysl. Dovol mi vejít.“

Mějte na paměti, že přátelství není jen vztah založený na citech. Jestliže tě někdo přitahuje, může se stát tvým přítelem. Po nějaké době ti na něm ale třeba přestane záležet. Přestanou tě zajímat jeho problémy, ztratíš chuť mu pomáhat nebo mu posloužit. Chceš-li, můžeš takový vztah nazvat emocionální přitažlivostí, ale nelze ho pokládat za pravé přátelství. Přátelství, které já pokládám za pravé, není totiž jen emocionální přitažlivost, ale i závazek.

Pokud se váš vztah k Ježíši omezuje jen na citovou stránku, je to málo. Osobně nic nenamítám proti citovému prvku ve vztahu, ale pravé přátelství se na něm nezakládá….