Nejdále dojde a nejúspěšnější bude, kdo nejvíc zápasil sám se sebou. (Antoine de Saint-Exupéry, Citadela)
V hodině náboženství se nám kdysi pan farář snažil názorně vysvětlit, co po každém z nás Pán Bůh vlastně chce: „Jednomu dal skleničku, druhému sud, dalšímu náprstek, jinému obrovskou cisternu atd. A všichni dostali za úkol naplnit svěřenou nádobku až po okraj. Takže všichni dostali úkol stejný, a přece každý jiný. Hodnocení bude jednoduché: naplnil- nenaplnil. Bez ohledu na velikost nádoby.“ Jaká je v tom útěcha! Nevědět nic o tom, člověk by vedle takové Matky Terezy musel mít strašný mindrák.

Povoláni ke svatosti jsme všichni a nezbývá nám, než se o ni snažit a nenechat se otrávit tím, že musíme začínat pořád od začátku a výsledek je stále v nedohlednu. V okamžiku, kdy bychom zpozorovali, že už se nám to podařilo, že se nám na hlavě zablýskla svatozář, tak jsme právě dopadli zase na dno. Rovnou po hlavě, a to, co se zablýsklo, to byly jiskřičky a žádná svatozář.

Někdy se člověk upřímně snaží, a přesto se mu moc nedaří. Pater Pio v takovém případě radil: „Snaž se vykročit kupředu každý den vertikálně, ze dna nahoru. Modli se a doufej; nerozčiluj se. Úzkost ničemu neslouží. Bůh je milosrdný a tvou modlitbu uslyší.


***
Se svolením převzato z knihy: O naději s Marií Svatošovou, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství


***
Několik kapitol z této knihy naleznete zde