Uplynula dvě desetiletí od kanonizace sv. Anežky, která se zapsala do dějin naší církve a pomohla pohnout i dějinami části Evropy. Na méně známá fakta i pocity z listopadových dnů roku 1989 v Římě se ptáme prof. P. TOMÁŠE HALÍKA
Už při přípravě programu Desetiletí jsme tušili, že musí dřív nebo později přijít určité změny. Za myšlenkou Desetiletí stálo i naše přesvědčení, že by nemělo zůstat jen u změn ekonomických a politických poměrů, nýbrž že svobodný život (včetně politické a hospodářské demokracie) nutně předpokládá a vyžaduje mravní obrodu, dlouhodobou proměnu hodnotové orientace celé společnosti. I když jsem v proslovu před poutníky ve Vatikánu před hromadnou audiencí den po svatořečení výslovně připomenul staré proroctví, že Anežčino svatořečení přinese dobré časy pro naši zem, a k velké nelibosti státní delegace jsem dodal, že už cítíme ve vzduchu tento nový závan, netušil jsem ani já, že půjde o tak brzkou a radikální změnu.
Jakým způsobem se vlastně podařilo přimět totalitní moc, aby umožnila vycestování více než deseti tisíc poutníků?
Myslím, že velkou roli sehrál argument, který v jednání anežského výboru se státními orgány prezentoval pan biskup Liška. Že totiž v opačném případě bude celá mezinárodně sledovaná slavnost v Římě výhradně záležitostí české a slovenské emigrace a sudetských Němců. Toho se zalekli – zejména strašení sudetskými Němci. Tento typický nástroj komunistické propagandy tenkrát zabral naopak na ně.
Které nejsilnější zážitky jste si odnesl z Říma vy sám?
Jeden z mých nesilnějších zážitků v životě vůbec se odehrál v Římě 7. listopadu 1989, ještě několik dní před svatořečením. Tehdy jsem dostal zásluhou pařížského arcibiskupa kardinála Lustigera a pana biskupa Škarvady poprvé pozvání na soukromou večeři u Svatého otce. Bylo to mé první osobní setkání s Janem Pavlem II. Měl jsem možnost s ním nerušeně hovořit přes půldruhé hodiny, vylíčit mu celou situaci „podzemní církve“ a předložit několik námětů pro působení církve ve středovýchodní Evropě v budoucnosti, o nichž byl kardinál Lustiger přesvědčen, že bych je měl Svatému otci osobně předložit. Dostali jsme se ovšem k řadě dalších témat včetně otázky Husovy. Tento rozhovor do značné míry změnil můj další život. Za několik měsíců jsem dostal od Svatého otce pozvání do Vatikánu, abych pomohl připravit jeho první cestu do Československa.
A prozradíte, co tehdy při večeři říkal Svatý otec?
Papež přišel k večeři od televizních zpráv o nepokojích v Berlíně, které za několik dní vedly k pádu Berlínské zdi. Ujišťoval mne, že konec komunismu je přede dveřmi, že musíme být připraveni vyjít z ilegality a ujmout se nových úkolů. Přiznám se, že jsem mu tenkrát namítal, že u nás se věci určitě tak rychle nezmění.
Jako blízký spolupracovník kardinála Františka Tomáška jste jistě vnímal i Tomáškovy tehdejší pocity a očekávání. Jaké byly?
Pan kardinál byl velice dojatý, ale nebylo jeho zvykem příliš hovořit o budoucnosti – on zkrátka bral s velmi prostou, až dětskou důvěrou události, tak jak přicházely, z Boží ruky. Pamatuji si, že jsme spolu letěli v letadle 19. listopadu zpátky do Prahy a dostali jsme na palubě Rudé právo s článkem o přípravě na generální stávku. Pan kardinál ke mně přišel přes uličku a ptal se: „Co tomu říkáte?“ A když jsme přistáli, čekal na něho na letišti italský velvyslanec se slovy: „Eminence, tady je revoluce.“
***
Se svolením převzato z: webu Katolického týdeníku
***
Dvacet let od svatořečení Anežky České
Dne 12. listopadu 1989 byla v bazilice sv. Petra v Římě slavnostně svatořečena Anežka Česká. Ke dvacátému výročí této významné události, ke cti sv. Anežky bude v sobotu 14. listopadu 2009 v 10:00 hodin v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha slavit kardinál Miloslav Vlk mši svatou.
... Celý článek na apha.cz...