Umělá inteligence - náhražka vztahů a Boha?

AI se může zdát svůdnější než tradiční (biblické) modly, neboť zatímco modly „mají ústa, ale nemluví, mají oči, ale nevidí, mají uši, ale neslyší“, AI „mluvit“ může, nebo může alespoň vytvářet iluzi, že tak činí.

Lidská inteligence je rozmanitá

Druhý vatikánský koncil prohlašuje, že člověk je „v jádru své přirozenosti bytost společenská a bez vztahu k ostatním nemůže žít ani rozvíjet své vlohy“ (GS 12; AAS 58, 1034). Toto přesvědčení zdůrazňuje, že život ve společnosti patří k přirozenosti a povolání člověka. Jako společenské bytosti lidé vyhledávají vztahy, které zahrnují vzájemnou výměnu a hledání pravdy.

Takové hledání, stejně jako další aspekty lidské komunikace, předpokládá setkání a vzájemnou výměnu mezi jednotlivci, kteří jsou formováni svou jedinečnou minulostí, myšlenkami, přesvědčením a vztahy.

Nemůžeme také zapomínat, že lidská inteligence je rozmanitá, mnohotvárná a komplexní skutečnost: je zároveň individuální i společenská, racionální i afektivní, konceptuální i symbolická. Jako lidé můžeme společně hledat pravdu v dialogu, v uvolněné konverzaci nebo ve vášnivé diskusi. To vyžaduje vytrvalost. Nese to s sebou chvíle mlčení a utrpení, které nám ale umožňují trpělivě sbírat hojné zkušenosti jednotlivců a národů. Platí ale zásada, že budování bratrství na lokální i univerzální úrovni se mohou účastnit pouze lidé, kteří mají svobodného ducha, otevřeného pro opravdové setkávání.

AI může bránit skutečnému setkávání

V tomto kontextu lze uvažovat o výzvách, které AI představuje pro lidské vztahy. Stejně jako jiné technologické prostředky má AI schopnost podporovat vazby v rámci lidské rodiny. AI však také může bránit skutečnému setkávání s realitou, což může u lidí postupně navodit hluboké a melancholické neuspokojení v meziosobních vztazích či škodlivou osamělost. Autentické mezilidské vztahy nicméně vyžadují bohatství přebývání s druhými lidmi, sdílení jejich bolestí, přání a radostí. Jelikož se lidská inteligence projevuje a rozvíjí také skrze meziosobní a tělesnou dimenzi vztahů, jsou autentická a spontánní setkání s druhými lidmi nezbytná pro zaobírání se realitou v její celistvosti.

Právě proto, že pravá moudrost předpokládá setkání s realitou, představuje pokrok v oblasti AI další výzvu. Protože AI dokáže účinně napodobovat projevy lidské inteligence, nelze již považovat za samozřejmé, že rozpoznáme, zda komunikujeme s člověkem nebo se strojem. Třebaže je „generativní“ AI schopna vytvářet texty, projevy, obrazy a další pokročilé výstupy, které dosud byly obvykle dílem člověka, je třeba ji chápat takovou, jaká skutečně je – jako nástroj, nikoli jako osobu. Toto rozlišení je často v jazyce, který používají odborníci, zastřeno: AI v něm bývá antropomorfizována, čímž se stírá hranice mezi tím, co je lidské, a tím, co je umělé.

Polidštění AI přináší problémy zejména dětem

Antropomorfizace AI přináší zvláštní problémy pro vývoj dětí, protože je může podněcovat k tvorbě takových interakčních vzorců, kdy se lidské vztahy chápou funkčním způsobem, jako je tomu například u chatbotů. Takové návyky by mohly vést k tomu, že mladí lidé budou vnímat učitele spíše jako zprostředkovatele informací než jako kantory, kteří je vedou a podporují jejich intelektuální a morální růst. Opravdové vztahy, zakořeněné v empatii a pevném odhodlání usilovat o dobro druhého, jsou pro podporu plného rozvoje lidské osobnosti zásadní a nenahraditelné.

Umělá inteligence není schopna skutečné empatie

V této souvislosti je důležité objasnit, že i když se často používá antropomorfní terminologie, žádná aplikace AI není schopna projevovat skutečnou empatii. Emoce nelze redukovat na fráze generované v reakci na požadavky uživatele, ale je třeba je chápat jako způsob, kterým se člověk jako celek vztahuje ke světu a vlastnímu životu, přičemž ústřední roli tu hraje tělo. Empatie vyžaduje schopnost naslouchat, vnímat neomezitelnou jedinečnost druhého, přijmout jeho jinakost a také pochopit význam jeho mlčení. Na rozdíl od oblasti analytických úsudků, v níž AI vyniká, patří skutečná empatie do oblasti vztahové. Zahrnuje vnímání a přisvojení si zkušeností druhého člověka, a to při zachování odlišnosti každého jednotlivce. AI sice dokáže simulovat empatické reakce, umělé systémy však nikdy nedokážou replikovat bytostně osobní a vztahovou povahu skutečné empatie.

Proto je třeba se vždy vyvarovat zavádějícího prezentování AI jako osoby. Pokud se tak děje za účelem podvodu, jedná se o závažné etické pochybení, které může narušit společenskou důvěru. Podobně je třeba považovat za nemorální i používání AI ke klamání v jiných oblastech a ostražitě dbát na to, aby se předešlo možným škodám, byla zachována transparentnost a zajištěna důstojnost každého člověka.

AI některým lidem nahrazuje lidské a citové vazby

Ve stále individualističtějším světě se někteří lidé obracejí na AI ve snaze najít hluboké lidské vztahy, prosté kamarádství, nebo dokonce citové vazby. Nicméně jakkoli jsou lidské bytosti stvořeny k prožívání skutečných vztahů, je třeba znovu zdůraznit, že AI je může pouze napodobovat. Mezilidské vztahy jsou nedílnou součástí procesu, v němž se lidská bytost vyvíjí a stává se tím, k čemu je povolána. Pokud tedy AI slouží k podpoře opravdových vztahů mezi lidmi, může pozitivním způsobem přispět k plné realizaci lidské osoby; naopak pokud interakce prostřednictvím technologií nahrazují mezilidské vztahy a vztah k Bohu, riskujeme, že autentické vztahy nahradí přelud bez života (srov. Žl 106,20; Řím 1,22–23). Namísto úniku do umělých světů jsme povoláni k tomu, abychom se vážně a odhodlaně angažovali ve světě, a to do té míry, že se ztotožníme s chudými a trpícími, utěšíme ty, kdo prožívají zármutek, a vytvoříme pouta společenství se všemi.

Modly „mají ústa, ale nemluví".  AI ale „mluví“

Protože se společnost postupně vzdaluje od svého spojení s transcendencí, jsou někteří lidé v pokušení obracet se na AI i při hledání smyslu či naplnění, což jsou touhy, které mohou najít své skutečné uspokojení pouze ve společenství s Bohem. Nicméně domněnka, že Boha lze nahradit dílem vlastních rukou, je v Bibli označena jako modlářství, před kterým Písmo svaté varuje (např. Ex 20,4; 32,1–5; 34,17).

AI se může navíc ukázat jako svůdnější než tradiční modly, neboť zatímco modly „mají ústa, ale nemluví, mají oči, ale nevidí, mají uši, ale neslyší“ (Žl 115,5–6), AI „mluvit“ může, nebo může alespoň vytvářet iluzi, že tak činí (srov. Zj 13,15)[1]. Naopak je třeba mít na paměti, že AI je pouze chabým odrazem lidství, neboť je vytvořena lidskou myslí, vytrénována na materiálu vytvořeném lidmi, reaguje na lidské podněty a je udržována v chodu lidskou prací.

Tím, že v ní lidstvo hledá většího „Jiného“, s nímž by sdílelo vlastní existenci i odpovědnost, riskuje, že si vytvoří náhražku Boha. Ve skutečnosti není zbožšťována a uctívána samotná AI, ale člověk, který se tímto způsobem stává otrokem vlastního díla.

Potřebujeme Ducha Svatého

Ve světě proměňovaném AI potřebujeme milost Ducha Svatého, který nám umožňuje vidět věci Božíma očima, chápat souvislosti, situace a události a objevovat jejich smysl.

Protože dokonalost člověka se neměří množstvím informací nebo znalostí, které vlastní, ale hloubkou jeho lásky, bude to, jak využijeme AI konečným měřítkem naší lidskosti. Tato moudrost může osvětlit cestu a vést k využití této technologie, které bude zaměřené na člověka. Jen tak může AI napomáhat k podpoře společného dobra a nakonec vést lidstvo k jeho nejvyššímu cíli: šťastnému a plnému společenství s Bohem.