Zásady dialogu mezi generacemi

V dnešní době jsou rozdíly v životním stylu generací až propastné, což vede mnohdy až k přerušení kontinuity

Přerušení kontinuity mezi generacemi?

I když dnes převažuje život v takzvané nukleární rodině, kterou tvoří rodiče a dítě či děti, žijeme v rodinném, příbuzenském či sousedském prostředí jako lidé různých generací. Senioři, jejich dospělí potomci, kteří jsou mnohdy rodiči, a děti dětí čili vnoučata. Prakticky jde mnohdy o soužití dvou nebo tří generací, ať už v jednom bytě či domě, nebo v kontaktech mezi těmi, kteří k sobě patří, ale nežijí spolu na jednom místě.

Že soužití a setkávání generací nese také problémy, není nic nového. Z literatury víme, že tomu tak bylo vždy. Dnes ale, díky rychlým změnám v životě společnosti, změnám životních podmínek a také kvůli masivnímu vstupu mobilů, počítačů, internetu a sociálních sítí, jsou někdy rozdíly v životním stylu generací až propastné.

Navíc oslabení role autorit a oslabení předností zkušeného stáří ve světě, kde je většinou podmínkou úspěchu osvojení si všeho nového, vede k přerušení kontinuity mezi generacemi. Mnohdy to vypadá tak, jako by každá generace žila v jakémsi svém vlastním etickém vesmíru. Plakat nebo se jen pohoršovat „nad těmi mladými“ (a naopak, nad zastaralostí „těch starých“) nemá smysl. Chtít udělat ze starých mladé nebo z mladých staré samozřejmě nejde a nemá smysl se o to pokoušet.

Z toho a mnohého dalšího vyplývá, co známe ze zkušenosti. Že soužití generací není nekonfliktní, byť je v některých případech takřka ideální a v jiných těžko snesitelné. Řešením není striktní oddělení generací, tedy vzdání se komunikace, ani přetahování jedněch druhými na svou stranu. Nezbytným nástrojem pro zvládání rozdílů mezi generacemi, a tedy dobrého soužití, je komunikace, která je vedena v duchu dialogu.

Předpoklady dialogu

Dialog, který má soužití napomáhat, má několik nezbytných charakteristik a předpokladů. Především je to vzájemná úcta, tedy cenění a ne ponižování toho druhého. Dále snaha nejen slyšet a vidět, ale i porozumět, jak je to jen možné. Ne přesvědčovat, natož útočit. Ptát se, abych lépe rozuměl, a nepředpokládat, že ten druhý musí uvažovat stejně jako já. Zkusme následující body použít jako otázky, které klademe sami sobě, ne tomu druhému či těm druhým.

Má-li být dialog užitečný, vyžaduje tyto postoje:

• slyším, ne jen mluvím;
• nepohrdám tím druhým ani jeho názory a zkušenostmi;
• neponižuji partnera dialogu;
• nevyžaduji (hned) souhlas;
• chci porozumět – což není totéž, co souhlasit;
• nesouhlas s mými názory nepovažuji za projev nepřátelství.

Jsou to celkem samozřejmé věci, které ale nejsou vždy respektovány.

Změny v průběhu posledních desetiletí

Ať už se to naší seniorské generaci líbí nebo ne, je užitečné si uvědomit a akceptovat, co se za posledních přibližně sto let změnilo. A jaké změny proběhly za dobu mého života. Obrazně řečeno, nežijeme v době a mentalitě Karafiátových Broučků nebo Káji Maříka, byť tyto knížky třeba dodnes právem milujeme.

Změnilo se výrazně chápání autority. Autorita daná postavením (rodič, učitel, strážník...) není s běžnou samozřejmostí respektována. Autorita a určité přednostní postavení dané stářím rovněž ne. Autorita obecného souhlasu („musí se“, „je to slušné“, „u nás doma, ve vsi, v příbuzenstvu to tak vždy bylo“) se povětšinou necítí a nectí jako směrodatná, natož závazná. Někdy je její zpochybňování nebo odmítání prezentováno přímo jako nutná výbava života, který tak má být hodnotný tím, že je vše starší odmítnuto.

Přítomnost je mnohými mladými chápána jako jediná platná skutečnost. Budoucnost se nepřipravuje, nemyslí se na ni, chápe se s poněkud slepým optimismem. Nebo naopak – jeví se tak hrozivá nebo temná, že je lepší o ní nepřemýšlet. A minulost se nezná či nevnímá.

To také souvisí s mentalitou, kterou papež František označuje jako „skartační kulturu“. Je to mentalita „užij a zahoď“. Když se nám rozbijí boty, koupíme si nové, nebudeme ty staré šetřit, natož je nechávat opravit. Je to ekonomicky výhodné. Přenáší se to ale do mezilidských, zejména partnerských vztahů. Nic se nebuduje nadlouho či natrvalo, cenné je to, co se dá užít teď a hned. Životní partnery či partnerky lze potom střídat jako ty boty – užít a zahodit.

Život ve městech a dobře zásobené supermarkety nevedou k „moudrosti sadaře“. Ten ví, že o strom je třeba pečovat celoročně, ale ovoce bude, až uzraje, ne ve chvíli, kdy po něm zatoužím. Ovšem v obchodě na žádné zrání nečekám – jahody si koupím v zimě jako v létě. Pěstovat, nechat růst, čekat, to je v kultuře, která chce a nabízí v jistém ohledu vše hned, neznámou věcí.

Pro hodnocení vlastní životní cesty a i života společnosti u mnohých odpadla dimenze náboženství nebo obecněji „absolutní horizont vztahování“ (Václav Havel). Čili pro mnohé není nic „nad námi“, ale jen to, co či kdo je s námi. Tedy to, co vyhovuje, ale co člověka příliš nepřesahuje.

Mnohým odpadla naděje na život za hranicí smrti, naděje v nebe nebo hrůza z pekla. Ostatně v mládí lidé o konci života většinou nepřemýšlejí. Ve středním a vyšším věku se dnes utěšují tím, že své starší zemřelé kamarády lehkomyslně situují do nebe jako do místa jakéhosi samozřejmého pokračování pozemské existence. Tedy nebe bez Boha, bez soudu a ihned po smrti, peklo snad také, ale jen pro ty největší námi odsuzované lotry, jako byl Hitler nebo jako jsou vrazi malých dětí.

V těchto a podobných věcech jde o jakési obecné mezigenerační „přerušení“. V zásadě se nenavazuje na předchozí generaci či generace. „Dědictví otců“ se nepociťuje jako závazné či jako východisko k pokračování. Spíš jsou favorizovány změny s malou nebo žádnou kontinuitou. Jedním z důsledků, který má vliv na soužití generací v rodině, je, že si dospělé děti často bez rozpaků zařizují život v párovém soužití jinak než jejich rodiče. Jejich příkladem se necítí být vázány.

To vše souvisí také se skutečností, že pro úspěch v zaměstnání je v mnoha oblastech rozhodující schopnost přijetí a využití novinek, nikoliv léty nabytá zkušenost. Naopak ve stáří si člověk nové věci osvojuje obtížněji nebo vůbec ne. Z toho hlediska je tedy stáří nevýhodou, mládí výhodou, a to má dalekosáhlé důsledky.

Tyto a mnohé další skutečnosti znesnadňují harmonické soužití generací a přenášejí se také do konfliktů mezi rodiči a prarodiči ohledně výchovy. Mnohé rozdíly jsou neodstranitelné, ale dialogická komunikace může vést ke zmírnění obtíží a mohla by zabránit případnému dlouhodobému nebo trvalému odcizení. Silová řešení, tedy vnucování vlastních názorů a postojů psychickým nátlakem nebo citovým vydíráním, jsou destruktivní, harmonii nenapomáhají.

Co je užitečné a co se hodí ve vzájemném kontaktu

• Důvěra.
  Bez ní se necítí nikdo bezpečně. Pokud důvěru máme, nesmíme ji zklamat. Pokud ji nemáme, bude to zřejmě vytvářet dlouhodobý nárok na naši snahu a trpělivost, abychom ji získali.
• Úcta vzájemná,
  tedy nejen mladších ke starším, ale stejně i starších k mladším je pro dobrý dialog i soužití nezbytná. Úcta neznamená apriorní přijetí názorů a postojů druhých. Vidí ale partnera dialogu jako plnohodnotného člověka, byť je třeba o mnoho mladší nebo naopak mnohem starší a stářím zesláblý.
• Postoj „žíj a nech žít“
  nemusí být jen projevem lhostejnosti či nezájmu. Má být výrazem úcty k druhému a respektování skutečnosti, že je každý z nás zodpovědný za svůj život. Tuto zodpovědnost u dospělých nemůže zpravidla vzít jeden za druhého.
• Tolerance,
  která není nezájmem či lhostejností. Je to z lásky vyplývající ochota unést a respektovat „jinakost“ druhého či druhých, která se liší od mého přesvědčení nebo mé praxe. Patří k ní také přesvědčení, že se druhý člověk v řadě věcí může změnit, a to i k lepšímu, že ho tedy nemám jakoby „uvěznit“ v okamžitém hodnocení, které změnu nejen nepředvídá, ale ani nepřipouští.
• Trpělivost
  je mnohdy nedostatkovým zbožím. Důležité a dobré věci bychom chtěli hned nebo alespoň brzy. U příslušníků starší generace se jich ale už mnohdy nedočkáme a starší generace se jich u mladých třeba už nedožije. Pokud uznáváme, že druzí musí mít trpělivost s námi (ať už mladými či staršími), mohlo by pro nás být snazší se o trpělivost s druhými snažit. S připomenutím, že to, co mne zatěžuje či ruší, nemusí být ještě samo o sobě špatné. Je jenom jiné.
• Láska
  má být v pozadí všeho, o čem zde uvažujeme. A to v náročném chápání, jak je předkládá apoštol Pavel v 13. kapitole prvního listu Korinťanům:

Láska je shovívavá, láska je dobrosrdečná, nezávidí, láska se nevychloubá, nenadýmá, nedělá, co se nepatří, nemyslí jen a jen na sebe, nerozčiluje se,  zapomíná, když jí někdo ublíží,  má zármutek, když se dělá něco špatného,  ale raduje se, když lidé žijí podle pravdy, všechno omlouvá, všemu věří, nikdy nad ničím nezoufá, všecko vydrží. Láska nikdy nepřestává. (1 K 13,4–13.8)

A ve chvílích skleslosti, rozčarování nebo hněvu nad světem či nad „těmi mladými“ mějme v zásobě paměti slova Janova evangelia, abychom se mohli k této Boží lásce svou láskou přidat:

Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen. (J 3,16–17)

Ani dialog není všelék, jakkoliv je nezbytný. Staří si nemohou odmyslet své zkušenosti, mladí svou touhu aspoň v něčem svět posunout dát. A životní tempo jedněch i druhých se prostě liší a bude se lišit v průběhu stárnutí víc a víc. Nezbývá než to snést a snažit se komunikací průběžně odstraňovat nedorozumění. Není to ani vždy lehké, ani vždy úspěšné, ale jistě pro lidské soužití prospěšné. A pokud někdo dialog odmítá, nedá se po dobu, po kterou odmítání trvá, nic dělat. Dialog nelze vést jednostranně ani si jej nelze vynutit.