6. 10. 2017 , Jaro Křivohlavý (Foto: ima)

Zdravotní stav člověka ovlivňuje i duchovní stránka

Zdravotní stav člověka ovlivňuje i duchovní stránka

Pacient bývá v očích lékaře často redukován na pouhý organismus... 

V posledních letech jsem se zabýval otázkou odpouštění – jaké má odpuštění, případně neodpuštění vliv na psychiku i na tělesný život člověka. Na základě laboratorních pokusů psychologové zjistili zajímavé souvislosti mezi odpouštěním a činností imunobiologického aparátu. Ukazuje se, že ti lidé, kteří neodpustí člověku, který jim něco zlého udělal, se vlastně poškozují („mstí“) na vlastním organismu. Lze to sledovat na imunobiologické reakci. Podstatné na těchto pracích je, že to nejsou žádné „duchozpytné úvahy“, ale výsledky laboratorních studií, prověřované klasickým statistickým aparátem průkazu signifikace rozdílů výsledků. Takové výsledky jsou pro někoho těžko přijatelné. 

V prvé řadě s tím mají problém klasičtí striktně biologicky orientovaní lékaři. Když se ovšem podobné výzkumy provádí relevantními vědeckými metodami, které tito lékaři ve svých oborech používají, odmítá se jim to těžko. Jsou nuceni se nad takovými výsledky zamýšlet. Všichni křesťané alespoň teoreticky vědí, že víra uzdravuje. K některým lidem ovšem nelze hovořit jazykem víry. Je k nim třeba hovořit jazykem vědy. A psychosomatika – výsledky vědeckých pokusů – jsou příkladem takovéhoto jazyka. 

Existuje souvislost fyzického zdraví a kvality duchovní orientace člověka, hloubky jeho víry?

Samozřejmě. Byl jsem oponentem jedné takové práce provedené ve Skotsku. Týkala se umírajících lidí. Byla to studie, která se zpracovávala tři roky v různých nemocnicích a hospicích. Měřila se kvalita života opravdu hluboce věřících pacientů i těch, kteří stojí mimo víru či jsou v ní vlažní. Snažil jsem se výsledky této studie, která vyznívá pro křesťany velmi pozitivně, zpopularizovat i u nás. 

Jak byste tedy  popsal souvislost mezi vírou a zdravím?

Začněme pojetím antropologie – vědy o člověku. Už mnozí si kladli otázku, co je člověk. Když jsem do ní nahlédl, potkal jsem se nejprve s velkým zklamáním. Přišel jsem do budovy antropologického muzea ve Vídni a nalezl tam jen srovnání kostí lidí z různých koutů světa – např. lebek eskymáků a australských domorodců. Jistě: kosti, kůstky a kostičky patří člověku, ale není to celý člověk! Člověk je víc!

Člověk nemá jen kosti! Krásně to říká Bible: na jedné straně je prach a v prach se navrátí. Na druhé straně je ale „o málo menší andělů“. O tom, co má člověk „navíc“ oproti kostlivci, hovoří např. filosofická a teologická antropologie. Jsem vděčný profesoru Janu Sokolovi, že napsal knihu o soudobé filosofické antropologii, která pojetí člověka podstatným směrem rozšiřuje.

K tématu Co je člověk? má však co říci i teologie. Teologická antropologie popisuje člověka jako „někoho, kdo má na tomto světě nejen svůj původ a své místo, ale i cíl“. Má proč žít. Může a má prožít smysluplný život! Jde o celkové pojetí člověka. Krásně to vystihuje název jednoho zahraničního časopisu: Totus homo – celý člověk. Člověk není jen to, co vidíme v tom „koženém vaku“, jak mi odpověděla na mou otázku jedna dermatoložka. K člověku patří i to, co nalézáme v jeho psychice: myšlení, cítění, vůle. Patří tam i to, kam je daný člověk směřován – ke kterým hodnotám, oč se snaží, oč mu v jádru jeho existence jde. I zde jsem se pokusil to, co mi bylo dáno poznat, dát druhým lidem k dispozici v knize nazvané „Psychologie smysluplnosti existence“.

Se svolením převzato z knihy rozhovorů: Dvě lásky,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.
Několik kapitol z této knihy naleznete zde.

Čtení z dnešního dne: Neděle 25. 2.

Gn 22,1-2.9a.10-13.15-18; Žalm 116; Řím 8,31b-34
Mk 9,2-10

Proč Ježíš vystoupil na horu a zjevil učedníkům svoji slávu? Přítomnost Mojžíše, spojeného s darem Smlouvy, a Eliáše, největšího z proroků, oblak a Boží hlas… naznačují, kým Ježíš je. Ale učedníci jsou zmateni. Kam Ježíš míří, když toto všechno prožívají a nemají o tom mluvit? Boží záchrana není otázkou vysvětlování, pouček nebo definicí. Učedníci musí nejprve sami zažít Velikonoce, stát se svědky všech událostí a přijmout Ducha svatého. Pak teprve budou schopni mluvit o tom všem. I my jsme učedníky, i my potřebujeme nejprve na sobě zakusit moc Kristovy smrti a vzkříšení, přijmout Jeho Ducha, abychom mohli svědčit o velikosti Boží.

Zdroj: Nedělní liturgie

25.2.1950 zemřel komunisty umučený kněz Josef Toufar

(24. 2. 2018) Žádný člověk není bezvýznamnou figurkou na šachovnici Boží.

P. Pavel Kučera - uprchlík a uprchlický farář

(24. 2. 2018) Tzv. uprchlický farář P . Pavel Kučera utekl v roce 1964 z komunistického Československa. Jeho posláním se pak na dlouhá...

Proti jakékoliv totalitě lze bojovat i jinak než mečem

(23. 2. 2018) V nacistickém kriminále jsem si uvědomil, že mezi Hitlerem a Stalinem je ještě třetí perspektiva, třetí možnost – a sice...

Händel - výročí narození (* 23. února 1685)

(22. 2. 2018) Tělnatý, cholerický a věřiteli pronásledovaný skladatel přinesl přese všechno skvělé plody...

Stolec svatého Petra (22.2.)

(21. 2. 2018) Svátek stolce svatého Petra připomíná primát apoštola Petra mezi ostatními apoštoly. Tuto službu ustanovil sám Ježíš a...

Katecheze o rodinách pro rodiny

Katecheze o rodinách pro rodiny
(20. 2. 2018) Papež František nabízí šest katechezí s mottem: "Mluvme o rodině! Buďme rodinou!"