Vánoce (cyklus C)
Narození Páně C - v noci / Petr Šabaka

Oňufat

Promluva na Slavnost Narození Páně v noci

„Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově“ (Lk 2, 11).

„Já bych do kostela koncerty s koledami v adventu nepustil,“ vyjadřoval se rozhořčeně jeden kněz. Vzpomněl jsem si na jeho slova, když jsem se účastnil předvánočního koncertu, a poslouchal: „Narodil se Kristus Pán, veselme se…“

Pro letošek jsem si vymyslel Vánoční přání začínající slovy: „Prý měl být konec světa. Nebyl!“ Aby bylo dosaženo kýženého efektu, musel jsem ho rozdávat až po 21. prosinci. Říkal jsem o tom jedné paní. „Tak to si ho přečteme až po Novém roce,“ odpověděla mi.

Obě tyto události se mi v hlavě smísily v úvahu. Vždyť Vánoce v adventu připravujeme, Štědrého večera začneme slavit a skončíme na Zjevení Páně a definitivní tečku uděláme na Křest Páně 12. ledna. V tomto období si mnozí z nás berou řádné dovolené, děti mají prázdniny. Všichni mají čas! Proč by to nemohl být čas vánočních koncertů, rozdávání či otevírání vánočních přání, vzájemného navštěvování, nebo útěku do ústraní, čas odpočinku. Samozřejmě nad to nade všechno mnoho času na modlitbu.

Psala mi jedna paní, že se těší, až bude mít miminko, které si pořádně „oňufá“. Ale na takové miminko se musí čekat, všichni musí být trpěliví až do dne, kdy se narodí. A když už se pak narodí, tak také narozené zůstane. Stejně jako se Vánoce na Štědrý večer narodí a narozené zůstanou.

Během onoho předvánočního koncertu zpívaly sbory koledu se slovy: „Člověk zjih, sám dobře neví čím, možná tím že má k jiným náhle blíž.“ Jestli se nám poštěstí a vzájemně se „oňufáme“ a bude nám spolu během Vánoc dobře, nemusíme tuto sympatii po svátcích s vánočním stromečkem odstrojit a vyhodit ke kontejneru. Může nám přeci něco zbýt na celý rok, nemyslíte?

Autor: Šabaka Petr

Témata: Čas Vánoce kázání, homilie koledy vánoční radost a štěstí Rodina vztahy, přátelství

Čtení z dnešního dne: Neděle . .

Oz 6,3b-6; Žalm Žl 50,1+8.12-13.14-15; Řím 4,18-25
Mt 9,9-13

O ozdravujících účincích moře nebo hor, k nimž se přiblížíme, o prospěšnosti slunečních paprsků, které nás na jaře zahřívají, nemáme většinou pochyb. Ale co pro nás znamená blízkost Ježíše? Evangelium popisuje velmi střízlivě a prostě Ježíšovo setkání s hříšníky u stolu. A přece jasně dokládá, že tato setkání měnila životy lidí, osvobozovala je od hříchu a naplňovala je novou skutečností. Mělo by to v nás vyvolat velmi živou otázku: Co pro mne znamená přiblížení se k Ježíši při mši? Při přijímání? V modlitbě? Ve společenství těch, kdo jsou kdekoliv shromážděni v jeho jménu a on je, jak slíbil, uprostřed? Počítám s jeho uzdravující mocí? Věřím, že tato přiblížení mohou naplňovat a měnit můj život? Nebo stále žádám od Krista to a ono, jako kdyby mi vlastně nic nedal?