Slavnosti a svátky s jednotným čtením
Popeleční středa 2024 / pepež František

Při mši svaté na Popeleční středu, které předsedal v římské bazilice svaté Sabiny, František vyzval, abychom se vzdali masek a přetvářky, zpomalili "spěch našich životů, přijali pravdu o sobě samých" a objevili přítomnost Boha ve svém nitru.

 

***

Když dáváte almužnu, když se modlíte, když se postíte, dbejte, aby se to dělo ve skrytosti, neboť váš Otec vidí ve skrytosti (srov. Mt 6,4). Vstupte do tajemství: to je výzva, kterou Ježíš adresuje každému z nás na začátku postní cesty. 

Vstoupit do tajemství znamená vrátit se do srdce, jak nabádá prorok Joel (srov. Joel 2,12). Je to cesta z vnějšku do nitra, aby se vše, co žijeme, i náš vztah k Bohu, neredukovalo na zevnějšek, na rám bez obrazu, na obal duše, ale aby vyrůstalo zevnitř a odpovídalo hnutím srdce, tedy našim touhám, myšlenkám, citům, vyvěrajícímu nitru naší osoby. 

Postní doba nás pak ponořuje do lázně očisty a vyprázdnění: chce nám pomoci odstranit veškerý "make-up", vše, čím se odíváme, abychom vypadali přiměřeně, lépe, než jsme. Návrat k srdci znamená vrátit se ke svému pravému já a ukázat ho před Bohem takové, jaké je, nahé a odhalené. Znamená to podívat se do svého nitra a uvědomit si, kým skutečně jsme, sundat masky, které často nosíme, zpomalit tempo svého horečného života, přijmout život a pravdu o sobě samých. Život není divadlo a postní doba nás vyzývá, abychom sestoupili z jeviště přetvářky, abychom se vrátili k srdci, k pravdě o tom, kdo jsme. Návrat do srdce, návrat k pravdě.

Proto dnes večer v duchu modlitby a pokory
přijímáme popel na své hlavy.
Je to gesto, které nás chce přivést zpět
k základní realitě nás samých:
jsme prach, náš život je jako dech (srov. Ž 39,6; 144,4),
ale Hospodin - On a jen On, ne jiní - nedovolí, aby se vytratil; On shromažďuje a formuje prach, kterým jsme, aby nebyl rozptýlen prudkými větry života a nerozplynul se v propasti smrti.

Popel nasypaný na naši hlavu nás vybízí,
abychom znovu objevili tajemství života.
Říká nám: dokud budete nosit brnění,
které zakrývá vaše srdce,
dokud se budete maskovat maskou zdání,
vystavovat umělé světlo, abyste se ukázali nepřemožitelní,
zůstanete prázdní a neplodní.

Když naopak budete mít odvahu sklonit hlavu
a nahlédnout do svého nitra,
pak budete moci objevit přítomnost Boha,
který vás miluje a vždycky miloval;
konečně se brnění, které jste si postavili,
rozbije a vy budete moci pocítit,
že jste milováni věčnou láskou. 

Sestro, bratře, já, ty, každý z nás, jsme milováni věčnou láskou. Jsme popel, na který Bůh dechl svůj dech života, jsme země, kterou vytvaroval svýma rukama (srov. Gn 2,7; Ž 119,73), jsme prach, z něhož povstaneme k nekonečnému životu, který je pro nás připraven navěky (srov. Iz 26,19). A jestliže v popelu, kterým jsme, hoří oheň Boží lásky, pak zjišťujeme, že jsme touto láskou prodchnuti a že jsme povoláni k lásce: milovat své bratry a sestry, být pozorní k druhým, žít soucitem, projevovat milosrdenství, dělit se s potřebnými o to, co jsme a co máme. Proto almužnu, modlitbu a půst nelze redukovat na vnější praktiky, ale jsou to cesty, které nás vedou zpět k srdci, k podstatě křesťanského života. Umožňují nám objevit, že jsme popel milovaný Bohem, a činí nás schopnými rozestřít stejnou lásku na "popel" tolika každodenních situací, aby se v nich znovu zrodila naděje, důvěra a radost.

Svatý Anselm z Canterbury nám zanechal tuto výzvu, kterou si dnes večer můžeme osvojit: "Uteč na krátký čas od svých zaměstnání, zanech na chvíli svých bouřlivých myšlenek. Odhoď v této době své těžké starosti a odlož své namáhavé činnosti. Věnuj se trochu Bohu a odpočívej v něm. Vstup do hlubin své duše, odstraň vše kromě Boha a toho, co ti pomáhá ho hledat, a zavři dveře a hledej ho. Ó mé srdce, řekni nyní celým svým bytím, řekni nyní Bohu: Hledám tvou tvář. Hledám tvou tvář, Hospodine" (Proslogion, 1). 

Naslouchejme tedy v tomto postním období hlasu Hospodina, který nám nikdy nepřestává opakovat: Vejdi do tajemství. Vstup do tajemství, vrať se do srdce. Je to spásná výzva pro nás, kteří často žijeme na povrchu, kteří se staráme o to, aby si nás někdo všiml, kteří stále potřebujeme být obdivováni a oceňováni. Aniž bychom si to uvědomovali, zjišťujeme, že už nemáme žádné tajemství, kde bychom se mohli zastavit a chránit, že jsme ponořeni do světa, v němž se vše, dokonce i naše nejintimnější emoce a pocity, musí stát "sociálními" - ale jak může být sociální to, co nevychází ze srdce? -I ty nejtragičtější a nejbolestivější zážitky riskují, že nebudou mít skryté místo, kde by se daly uchovat: vše musí být odhaleno, vystaveno na odiv, vydáno napospas tlachání okamžiku. A tu nám Hospodin říká: Vstup do tajemství, vrať se do středu sebe sama. Právě tam, kde sídlí také tolik strachu, viny a hříchů, tam Hospodin sestoupil, sestoupil, aby tě uzdravil a očistil. Vejděme do své vnitřní komnaty: tam přebývá Bůh, tam je přijata naše křehkost a tam jsme bezpodmínečně milováni.

Vraťme se, bratři a sestry. Vraťme se k Bohu celým svým srdcem. V těchto postních týdnech si udělejme prostor pro modlitbu tiché adorace, v níž zůstáváme naslouchat v Hospodinově přítomnosti jako Mojžíš, jako Eliáš, jako Maria, jako Ježíš. Uvědomili jsme si, že jsme ztratili smysl pro adoraci? Vraťme se k adoraci. Nabídněme ucho svého srdce Tomu, který nám v tichu chce říci: "Já jsem tvůj Bůh: Bůh milosrdenství a soucitu, Bůh odpuštění a lásky, Bůh něhy a péče. [...] Nesuď sám sebe. Neodsuzuj se. Neodmítej se. Dovol mé lásce, aby se dotkla nejhlubších a nejskrytějších zákoutí tvého srdce a odhalila ti tvou vlastní krásu, krásu, kterou jsi ztratil ze zřetele, ale která se ti ve světle mého milosrdenství stane opět viditelnou." Hospodin nás volá:

"Pojď, pojď, dovol mi osušit tvé slzy
a dovol mým ústům,
aby se přiblížila k tvému uchu a řekla ti:
Miluji tě, miluji tě, miluji tě."

(H. NOUWEN, Na cestě k úsvitu, Brescia 1997, 233). Věříme, že nás Bůh miluje, že mě Bůh miluje?

Bratři a sestry, nebojme se svléknout ze sebe světské obaly a vrátit se k srdci, vrátit se k tomu, co je podstatné. Vzpomeňme si na svatého Františka, který poté, co se svlékl do naha, objal Otce v nebi celým svým já. Poznejme, jací jsme: prach milovaný Bohem, povolaný k tomu, aby byl prachem v lásce k Bohu. A díky němu se z popela hříchu znovuzrodíme k novému životu v Ježíši Kristu a Duchu svatém.

14. února 2024, 18:02

Se svolením převzato z webu České sekce Vatican News.
Redakčně upraveno.