Šabaka Petr | Sekce: Kázání

Slavnosti a svátky s jednotným čtením
Popeleční středa / Petr Šabaka

Sabaka a šabaka

Promluva při udílení popelce na Vojenské střední škole

Z Bible jsem vybral úryvek ze třetí kapitoly knihy Kazatel. Jak jsme si mohli všimnout, je to docela ponurý text. Shodou okolností jsem nedlouho před tím objevil jednu postarší fotografii, na které jsem vyfocený já a jeden pes. Stojíme naproti sobě v zahradě (sabaka a Šabaka). S touto fotografií rezonují slova: „Vždyť úděl člověka a úděl zvířete je týž úděl: jako umírá on, tak umírá ono a oba mají týž dech“ (Kaz 3,19). A v tom samém čtení ještě další myšlenku: „Všechno povstává z prachu, všechno se navrací v prach“ (Kaz 3,20).

Právě jsem konstatoval skutečnost naší existence: všichni, co jsme tu, zemřeme. Všechno, co jsme zde vytvořili, najednou nebude. Můžeme někde hledat nějakou útěchu z tragičnosti našeho žití? I autor knihy Kazatel se na to ptá: „Kdo mu tedy ukáže, co bude po něm?“ (Kaz 3,22).

My křesťané věříme, že touto nadějí je Ježíš Kristus, který je jediným svědkem života po životě. Proto až vám budu sypat popel – znamení naší konečnosti – na hlavu a budu vyslovovat konstatování „prach jsi a v prach se navrátíš“, budu v srdci dodávat druhou polovinu tohoto poselství Popeleční středy: „Čiň pokání a věř evangeliu.“ Činit pokání znamená odvážit se na sebe pravdivě pohlédnout, odhodlat se k revizi vztahů. Uvěřit evangeliu nakonec znamená uvěřit, že Bůh nás netahá za nos, když nám slibuje a na vzkříšení Krista dokazuje, že náš život nekončí v prachu, ale v plnosti života.

Ne strach, ale láska

Promluva na Popeleční středu

Vstupní antifona dnešní liturgie je z Knihy Moudrosti: „Slitováváš se nade všemi, Bože, a nemáš v nenávisti nic z toho, co jsi stvořil; nechceš nás trestat za naše hříchy, protože chceš, abychom se obrátili, a odpouštíš nám, neboť jsi náš Pán a Bůh“ (Mdr 11,23-24).

Tento verš se tak stává programovým prohlášením celého postního období. Vycházíme na svatopostní pouť, ne abychom sebe trýznili, ale abychom se přiblížili k Bohu. Bůh nás ubezpečuje o svém smýšlení. Přijměme ho.

Hnacím motorem našeho života je láska, nikoli strach: láska opětující lásku, láska přitahující do nebe, nikoli trestající strach, strach z pekla a zatracení.

Ten, kdo má strach z trestající ruky Hospodinovy, těžko může přijmout slova radostné zvěsti – evangelia.

V závěru Joelova proroctví jsme neslyšeli: „Velikou nenávistí se Hospodin roznítil ke své zemi.“ Ale stálo tam něco úplně jiného: „Velikou láskou se Hospodin roznítil ke své zemi, smiloval se nad svým lidem“ (Jl 2,18).

A pokud bychom snad chtěli Bohu připisovat adjektivum „trestající“, pak je to jen obrat označující spalující oheň, ve kterém končí náš hřích a ne my osobně. Neztotožňujme sebe se svým hříchem. Ani Bůh tak nečiní. Ba naopak „toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti“ (2 Kor 5,21).

Zvedněme svou hlavu z popela pokání. Pohleďme na tvář toho, který přišel mezi nás, aby pozvedl naši důstojnost dětí Božích.

Za sebou zanechá požehnání

Úvaha k Popeleční středě

„Roztrhněte svá srdce, ne oděv, navraťte se k Hospodinu, svému Bohu, neboť je milostivý a plný slitování, shovívavý a nejvýš milosrdný. Jímá ho lítost nad každým zlem. Kdo ví, nepojme-li ho opět lítost a nezanechá-li za sebou požehnání, a zase budou obětní dary a úlitby pro Hospodina, vašeho Boha“ (Jl 2,13-14).

Viděl jsem film, který se jmenoval (tuším) Souboj titánů. Taková americká patlanina řeckých mýtů. Přesto se z děje dalo vybrat několik zajímavostí. Jednu z nich jsem si připomenul ráno o Popeleční středě, když jsem si znovu pročítal texty eucharistické liturgie.

Celý děj filmu se točil kolem důvěry v bohy. Proč být vděčný bohu za bídu, neúrodu, nemoci, pachtění a lopotu? Kde jsou vyslyšeny mé upřímné modlitby, mé snažení? Ve filmu je učiněn závěr, že je třeba odmítnout bohy, zničit jejich kult, postavit se na jejich místo. „Bohy jsme my lidé,“ volá král města. A hlavní hrdina Perseus zpočátku odmítá nabízenou pomoc z nebes: „Pokud mám zvítězit, tak chci zvítězit jako člověk.“

Klíčový okamžik nastane, když se setkává se svým otcem Diem, který se ho snaží přesvědčit svou láskou. Proti nenávisti lidská síla nic nezmůže. „Ty nejsi jen člověk,“ říká Zeus, „jsi bůh a člověk, jsi to nejlepší z obou.“ Perseus se nechal přesvědčit, pomoc přijal a přinesl tak vítězství nejen sobě, ale celému lidstvu.

Snad je to podobné i s našimi životy. Od Boha nemůžeme čekat blahobyt, prosperitu, věčné zdraví, „klídeček, kafíčko a cigárko“, ale podporu dobrých důvodů ke konání dobra, odvahu zápasit proti strachu, nenávisti, zlu, také naději a lásku. Bůh nás nezbaví dřiny, zvláště pokud se týká života pro druhé, ale dá nám poznat smysl, onen přístav pokoje a věčné radosti.