papež František | Sekce: Kázání

Slavnosti a svátky s jednotným čtením
Všech svatých 1. 11. / Angelus - papež František (Svatost je darem a povoláním)

Dnešní slavnost Všech svatých nám připomíná, že jsme všichni povoláni ke svatosti. Světci a světice každé doby, které dnes všechny společně oslavujeme, nejsou pouhými symboly či vzdálenými a nedostižnými bytostmi. Naopak, jsou to lidé, kteří pevně stáli nohama na zemi, zakoušeli každodenní námahu bytí s jejími úspěchy i pády a ustavičně nacházeli v Pánu sílu, aby opětovně povstali a pokračovali v cestě. Chápeme tedy, že svatost není cílem dosažitelným toliko vlastními silami, nýbrž je plodem Boží milosti. Svatost je tudíž darem a povoláním.

Vzhledem k tomu, že svatost je milostí Boha, tedy jeho darem, nelze ji koupit či o ní smlouvat. Můžeme jedině přijmout tento Boží dar, čímž se účastníme na samotném božském životě skrze Ducha svatého, který v nás přebývá ode dne našeho křtu. Právě křest je setbou svatosti. Jedná se o to, aby v nás stále více dozrávalo vědomí, že jsme naroubováni na Krista, jako je ratolest napojena na vinný kmen, a proto můžeme a máme žít v Bohu a s Bohem jako jeho děti. Kromě daru je však svatost též Božím voláním, společným povoláním všech křesťanů, Kristových učedníků, cestou plnosti, kterou se má každý křesťan ve víře ubírat směrem k závěrečnému cíli, tedy konečnému společenství s Bohem ve věčném životě. Svatost se tak stává odpovědí na Boží dar, protože se projevuje jako přijetí odpovědnosti. Z tohoto zorného úhlu je důležité, abychom se zavázali k opravdovému každodennímu posvěcování a snažili se ve svých životních podmínkách a za daných okolností a povinností vše prožívat v milosrdné lásce.

Svatí, které dnes liturgicky oslavujeme, jsou bratři a sestry, kteří připustili, že ve svých životech potřebují božské světlo a s důvěrou se mu svěřili. Nyní na věčnosti zpívají o Boží slávě před jeho trůnem (Zj 7,15). Vytvářejí „svaté město“, k němuž v naději vzhlížíme jako ke svému konečnému cíli, kráčíme k tomuto „svatému městu“, kde nás očekávají naši svatí bratři a sestry. Je pravdou, že zatím putujeme „pozemským městem“ a zemdléváme trpkostí této pouti, ale naděje nám dodává sílu k další cestě.  Při pohledu na život světců jsme podněcováni k jejich nápodobě. Je mezi nimi mnoho svědků oné svatosti „od sousedních dveří, svatosti těch, kteří žijí vedle nás a jsou odrazem Boží přítomnosti“ (Gaudete et exsultate,7).

Vzpomínka na svaté nás přivádí k pohledu na nebe – nikoli proto, abychom zapomněli na pozemské skutečnosti, nýbrž abychom se jim postavili s větší odvahou a nadějí. Kéž nás v tom svou mateřskou přímluvou provází Maria, naše nejsvětější Matka, znamení útěchy a jisté naděje.