Lev XIV. papež | Sekce: Kázání

Slavnosti a svátky s jednotným čtením
Svátek posvěcení Lateránské baziliky 9.11. / homilie papeže Lva XIV.

Církev je stavba a staveniště, které má pevný základ v Kristu. My jako živé kameny tvoříme tento duchovní dům.

Církev je stavba a staveniště, které má pevný základ v Kristu. My jako živé kameny tvoříme tento duchovní dům.

Homilie Papeže Lva XIV. v Lateránské bazilice

Drazí bratři a sestry,

dnes slavíme Výročí posvěcení Lateránské baziliky - této baziliky, katedrály Říma -, které se uskutečnilo ve 4. století za papeže Silvestra I. Výstavba se uskutečnila na přání císaře Konstantina, poté, co v roce 313 udělil kře bohoslužbu.

Tuto událost si připomínáme dodnes. Proč? Určitě proto, abychom si s radostí a vděčností připomněli historický fakt, který je velmi důležitý pro život církve, ale nejen to. Tato bazilika, „matka všech kostelů“, je totiž mnohem více než památník a historická památka: je „znamením živé církve, postavené z vyvolených a vzácných kamenů v Kristu Ježíši, úhelném kameni (srov. 1Pt 2, 4-5)“  připomíná, že i my, jako „živé kameny, tvoříme na této zemi duchovní dům (srov. 1 Pt 2, 5)“ (II. vatikánský koncil, Dogmatická konstituce Lumen Gentium, 6).

Z tohoto důvodu, jak poznamenal svatý Pavel VI., se v křesťanské komunitě brzy rozšířil zvyk používat „název církev, který znamená shromáždění věřících, v chrámu, který je shromažďuje“ ( Anděl Páně , 9. listopad 1969). Jedná se o církevní společenství, „Církev, společenství věřících, [které] v Lateránu dosahuje své nejpevnější a nejviditelnější vnější struktury“ (tamže). Proto, když se díváme na tuto stavbu, se s pomocí Božího slova zamysleme nad tím, co to znamená být církví.

Nejprve bychom se mohli zaměřit na její základy . Jejich důležitost je zřejmá, v některých ohledech dokonce znepokojující. Pokud by totiž ten, kdo ji postavil, nekopal dostatečně hluboko, aby dosáhl dostatečně pevného základu, na kterém by mohl postavit všechno ostatní, celá stavba by už dávno zhroutila nebo by hrozilo, že se každou chvíli zhroutí, takže i my, kteří zde stojíme, bychom byli vystaveni vážnému nebezpečí. Naštěstí však naši předchůdci dali této katedrále pevné základy, když namáhavě kopali do hloubky, než začali stavět zdi, které nás nyní chrání, a to nám dává pocit větší jistoty.

Je však užitečné se nad tím zamyslet. Také my, pracovníci živé církve, musíme předtím, než můžeme postavit impozantní stavby, kopat v sobě a kolem sebe, abychom odstranili veškerý nestabilní materiál, který by nám mohl bránit dosáhnout holou skálu Krista (srov. Mt 7, 24-27). O tom výslovně hovoří svatý Pavel ve druhém čtení, když říká, že „nikdo nemůže položit jiný základ než ten, který je již položen, a tím je Ježíš Kristus“ (3,11). A to znamená neustále se vracet k němu ak jeho evangeliu, poddajní působení Ducha svatého. Jinak by hrozilo nebezpečí, že budova se slabými základy bude přetížena těžkými konstrukcemi.

Proto, drazí bratři a sestry, když se s plným nasazením věnujeme službě Božímu království, nebuďme unáhlení a povrchní: kopme do hloubky, osvobození od kritérií světa, který příliš často vyžaduje okamžité výsledky, neboť nezná moudrost čekání. Tisíciletá historie církve nás učí, že jen s pokorou a trpělivostí lze s Boží pomocí vybudovat skutečné společenství víry, schopné šířit lásku, podporovat misi, hlásat, slavit a sloužit tomu apoštolskému magistériu, jehož prvním sídlem je tento chrám (srov. sv. 9). 1969).

V této souvislosti je poučná scéna, kterou nám představuje evangelium, které bylo dnes přečteno ( Lk 19, 1-10): Zachej, bohatý a mocný muž, cítí potřebu setkat se s Ježíšem. Zjistí však, že je příliš malý, aby ho mohl vidět, a tak vylezl na strom, což bylo neobvyklé a nevhodné gesto pro člověka jeho postavení, zvyklého dostávat vše, co chce, na podnosu, na mýtnici, jako částku, která mu náleží. Zde je však cesta delší a šplhat mezi větve pro Zachea znamená uznat svá omezení a překonat inhibiční brzdy pýchy. Takto se může setkat s Ježíšem, který mu říká: „Dnes musím zůstat ve tvém domě“ (v. 5). Odtud, od tohoto setkání, začíná pro něj nový život (srov. v. 8).

Ježíš nás mění a povolává nás, abychom pracovali na velkém Božím staveništi, moudře nás formuje podle svých plánů spásy. V posledních letech se často používal obraz „staveniště“ k popsání naší církevní cesty. Jde o pěkný obraz, který hovoří o činnosti, kreativitě, angažovanosti, ale také o námahách, o problémech, které je třeba řešit, někdy i složitých. Vyjadřuje skutečné, hmatatelné úsilí, se kterým naše společenství každý den rostou, ve sdílení charismat a pod vedením duchovních pastýřů. Církev v Římě je toho svědkem zvlášť v této aplikační fázi synodu, ve které to, co dozrálo během let práce, vyžaduje konfrontaci a ověření „v terénu“. To znamená náročnou cestu, ale nesmíme se nechat odradit. Je dobré naopak pokračovat v práci s důvěrou, abychom rostli společně.

V historii majestátní budovy, ve které se nacházíme, nechyběly kritické momenty, přestávky, opravy projektů v průběhu prací. A přece, díky vytrvalosti těch, kteří nás předcházeli, se můžeme shromáždit na tomto nádherném místě. V Římě, i přes velkou námahu, roste velké dobro. Nedovolme, aby nám únava zabránila to uznat a slavit, abychom posílili a obnovili náš elán. Vždyť láska, kterou prožíváme, formuje i tvář naší církve, aby bylo všem stále jasnější, že je „matkou“, „matkou všech církví“ nebo i „mámou“, jak řekl svatý Jan Pavel II. ve svém proslovu k dětem právě na tento svátek (srov. proslov při posvěcení Baziliky svatého Jana v Lateránu , 9. listopad 1986).

Na závěr bych chtěl zmínit jeden podstatný aspekt poslání katedrály: liturgii. Ona je „vrcholem, ke kterému směřuje činnost církve, a […] pramen, ze kterého proudí veškerá její síla“ (ECUM. VAT. II, Konst. Sacrosanctum Concilium , 10). V ní nacházíme všechna témata, která jsme zmínili: jsme budováni jako Boží chrám, jako jeho příbytek v Duchu, a dostáváme sílu hlásat Krista ve světě (srov. tamtéž, 2). Jeho péče na místě Petrova stolce musí být taková, aby mohla sloužit jako příklad pro celý Boží lid, při dodržování norem, při zohledňování různých citlivostí účastníků, podle principu moudré inkulturace (srov. tamtéž, 37-38) a zároveň ve věrnosti stylu slavnostní střídmosti typické pro římskou tradici, účastní (tamtéž, 14). Věnujme veškerou pozornost tomu, aby zde jednoduchá krása obřadů mohla vyjádřit hodnotu bohoslužby pro harmonický růst celého Pánova těla. Svatý Augustin říkal, že „krása není nic jiného než láska a láska je život“ ( Projev 365, 1). Liturgie je oblast, ve které se tato pravda realizuje mimořádným způsobem; a přeji si, aby ti, kdo přistupují k oltáři římské katedrály, mohli odejít naplněni tou milostí, kterou Pán chce zaplavit svět (srov. Ez 47, 1-2.8-9.12).

9. listopadu 2025