Pokora je jediná vlastnost, kterou Ježíš výslovně vyzval napodobovat.  - archív citátů

Navigace: Tematické texty D Duch svatý, letniceDuch svatý a nevěsta: Duch svatý vede Boží lid k Ježíši, naší naději - cyklus katechezí 01. část „Boží dech vanul nad vodami“

01. část „Boží dech vanul nad vodami“

 
Gn 1,1-2
 
Dobrý den, drazí bratři a sestry!

Dnes touto katechezí zahajujeme cyklus úvah na téma „Duch svatý a nevěsta“. Nevěstou je církev. „Duch svatý vede Boží lid k Ježíši, naší naději“. Na této cestě projdeme třemi velkými etapami dějin spásy: Starým zákonem, Novým zákonem a časem církve. Vždy přitom budeme mít oči upřené na Ježíše, který je naší nadějí.

V těchto prvních katechezích o Duchu ve Starém zákoně nebudeme dělat „biblickou archeologii“. Místo toho budeme objevovat, že to, co je ve Starém zákoně dáno jako zaslíbení, se plně uskutečnilo v Kristu. Bude to jako sledovat cestu slunce od úsvitu do poledne.

Začněme prvními dvěma verši celé Bible. První dva verše Bible říkají toto: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země však byla pustá a prázdná, temnota byla nad propastnou hlubinou a Boží dech vanul nad vodami.“ (Gn 1,1-2). Duch Boží se nám zde jeví jako tajemná síla, která svět posouvá z původního beztvarého, pustého a ponurého stavu do stavu uspořádaného a harmonického. Duch totiž vytváří harmonii, harmonii v životě, harmonii ve světě. Jinými slovy, je to On, kdo uskutečňuje přechod od chaosu ke kosmu, tedy od zmatku k něčemu krásnému a uspořádanému. To je vlastně význam řeckého slova kosmos, stejně jako latinského slova mundus, tedy něco krásného, uspořádaného a čistého, harmonického, protože Duch je harmonie.

Tento dosud nejasný náznak působení Ducha svatého ve stvoření se následně upřesňuje ve zjevení. V jednom žalmu čteme: „Jeho slovem vznikla nebesa, dechem jeho úst všechen jejich zástup.“ (Žl 33,6); a jinde: „Když sešleš svého ducha, jsou stvořeni, a obnovuješ tvář země.“ (Žl 104,30).

Tato vývojová linie se stává velmi zřetelnou v Novém zákoně, který popisuje zásah Ducha svatého do nového stvoření právě pomocí obrazů, o nichž čteme v souvislosti se vznikem světa: holubice, která se vznáší nad vodami Jordánu při Ježíšově křtu (srov. Mt 3,16); Ježíš, který ve večeřadle dechl na učedníky a řekl: „Přijměte Ducha svatého“ (Jan 20,22), stejně jako na počátku Bůh vdechnul Adamovi svůj dech (srov. Gn 2,7).

Apoštol Pavel vnáší do tohoto vztahu mezi Duchem svatým a stvořením nový prvek. Mluví o tvorstvu, které „sténá a trpí jako v porodních bolestech“ (srov. Řím 8,22). Trpí kvůli člověku, který je podrobil „porobě porušení“ (srov. v. 20-21). Je to skutečnost, která se nás úzce a dramaticky týká. Apoštol spatřuje příčinu utrpení stvoření ve zkaženosti a hříchu lidstva, který je uvrhl do stavu odcizení od Boha. To platí dnes stejně jako tehdy. Vidíme spoušť, kterou lidstvo napáchalo a stále páchá na stvoření, zejména ta jeho část, která má větší schopnost využívat jeho zdroje.

Svatý František z Assisi nám ukazuje východisko, krásné východisko; cestu zpět k harmonii Ducha: cestu kontemplace a chvály. Prosťáček si přál, aby ze stvoření zazněl chvalozpěv na Stvořitele: vzpomeňme na jeho „Buď pochválen, Pane“, „Laudato si', mi Signore...“, tento chvalozpěv Františka z Assisi.

Žalm (18,2) zní takto: „Nebesa vypravují o Boží slávě“, ale potřebují muže a ženu, aby dali hlas tomuto svému němému volání. A při „Sanctus“ každé mše opakujeme: „Nebe a země jsou plny tvé slávy“. Jsou jí takříkajíc „těhotné“, ale potřebují ruce dobré porodní báby, aby tuto jejich chválu přivedly na svět. Naším posláním ve světě, připomíná nám znovu Pavel, je být „chválou jeho slávy“ (Ef 1,12). Znamená to dát přednost radosti z rozjímání před radostí z vlastnictví. A nikdo se neradoval ze stvoření více než František z Assisi, který nechtěl žádné vlastnit.

Bratři a sestry, Duch svatý, který na počátku proměnil chaos v kosmos, působí, aby tuto proměnu uskutečnil v každém člověku. Prostřednictvím proroka Ezechiela Bůh slibuje: „Dám vám nové srdce, vložím do vás nového Ducha .... Vložím do vás svého Ducha“ (Ez 36,26-27). Naše srdce se totiž podobá oné opuštěné, temné propasti z prvních veršů knihy Genesis. Mísí se v něm protikladné pocity a touhy: tělesné a duchovní. Všichni jsme v jistém smyslu oním „královstvím rozděleným v sobě“, o němž mluví Ježíš v evangeliu (srov. Mk 3,24). Můžeme říci, že všude kolem nás panuje vnější chaos - chaos sociální a politický: vzpomeňme na války, na tolik dětí, které nemají co jíst, na tolik sociálních nespravedlností; to je ten vnější chaos.  Existuje však také chaos vnitřní: v nitru každého z nás. Nemůžete vyléčit ten první, pokud nezačnete léčit ten druhý! Bratři a sestry, snažme se, aby se náš vnitřní zmatek stal jasností Ducha svatého: to činí Boží moc a my otvírejme svá srdce, aby to mohl učinit.

Kéž v nás tato úvaha vzbudí touhu zakoušet Ducha Stvořitele. Již více než tisíciletí nám církev vkládá na rty volání a prosby: „Veni creator Spiritus!“, „Přijď, Duchu stvořiteli, navštiv naši mysl, naplň nebeskou milostí srdce, která jsi stvořil“. Prosme Ducha svatého, aby k nám přišel a učinil nás novými lidmi s novostí Ducha.


Se svolením převzato z webu České sekce Vatican News.
Redakčně upraveno.

Související texty k tématu:

Duch svatý  

Čtení z dnešního dne: Neděle . .

Sk 8,5-8.14-17; Žalm Žl 66,1-3a.4-5.6-7a.16+20; 1 Petr 3,15-18
Jan 14,15-21

Lze vůbec docenit Ježíšovo zaslíbení, že těm, kdo uvěřili, dá svého Ducha utěšitele, který je nikdy neopustí? Existuje ve světě plném nejistot a změn něco takto jistého? Něco, co je pro člověka a zároveň to na člověku nestojí? Svět hmatatelných jistot, vyjádřených v číslech pojistných prémií a finančních výnosů, se může zhroutit v několika vteřinách. Boží věrnost ale neporazí a nezničí ani nevěrnost těch, kdo mu mají být věrni. O tom svědčí dvě tisíciletí historie křesťanství. Jde jen o to, jestli člověk o tak neviditelný a nezachytitelný dar, jakým je dar Ducha, vůbec stojí. Duch svatý nám totiž nedává Boží moc a sílu k dispozici, ale přetváří nás v ty, kdo se Bohu k dispozici dávají. Kdo se bojí, že Bůh bude proměňovat jeho život, musí se držet od Ducha Božího v uctivé vzdálenosti. Ale moudrost by v takovém postoji nebyla žádná.

Zdroj: Nedělní liturgie

Nanebevstoupení Páně

(10. 5. 2026) Slavnost Nanebevstoupení Páně se slaví ve čtvrtek - 40. den po Velikonocích. Následující den začíná "novéna" -…

Den matek

(9. 5. 2026) Svátek matek (den matek) se slaví druhou květnovou neděli.

Přímluvy 10. 5. 2026

(7. 5. 2026) 6. neděle velikonoční, cyklus A / Tak jako v apoštolských dobách i dnes Bůh chce konat mocné činy. Proto…

Den Evropy - 9.5.

Den Evropy - 9.5.
(7. 5. 2026) Krátce po druhé světové válce, dne 9. 5. 1950, představil Robert Schuman - tehdejší francouzský křesťanský…

Maria důvěřovala Bohu, i když nic nedávalo smysl

Maria důvěřovala Bohu, i když nic nedávalo smysl
(6. 5. 2026) Když se řekne Panna Maria, mnoha lidem se vybaví zbožné obrazy, sladce poklidná tvář a svatozář. Jenže skutečný život…

Národní den modliteb 24/5/26

Národní den modliteb 24/5/26
(5. 5. 2026) Betlémská kaple v Praze na letniční neděli 24. května 2026 od 14:30 hodin.