1. Spása je především vykoupením ze hříchu

APOŠTOLSKÝ LIST
DANÝ MOTU PROPRIO

MISERICORDIA DEI

O NĚKTERÝCH ASPEKTECH
SLAVENÍ SVÁTOSTI SMÍŘENÍ
73
7. dubna 2002


VYDAL SEKRETARIÁT ČESKÉ BISKUPSKÉ KONFERENCE
PRAHA 2002
(PRO VNITŘNÍ POTŘEBU)


APOŠTOLSKÝ LIST
DANÝ MOTU PROPRIO

MISERICORDIA DEI

O NĚKTERÝCH ASPEKTECH
SLAVENÍ SVÁTOSTI SMÍŘENÍ



Z milosrdenství Božího, Otce, který nás se sebou smiřuje, se v nej-čistším lůně blahoslavené Panny Marie stalo Slovo tělem, aby spasilo "svůj lid z jeho hříchů" (Mt 1,21) a otevřelo mu "cestu věčné spásy".1 Sv. Jan Křtitel toto poslání potvrzuje a označuje Ježíše za "beránka Božího, který snímá hříchy světa" (Jan 1,29). Veškeré dílo a kázání Předchůdce je jedním silným a vroucím voláním k pokání a obrácení a jejich znamením je křest udělený v Jordánu. Tomuto obřadu se podrobil sám Ježíš (srov. Mt 3,13-17), ne však proto, že by zhřešil, ale protože "se dává započítat mezi hříšníky; už je ‚Boží beránek, který snímá hříchy světa' (Jan 1,29); už předjímá ‚křest' své krvavé smrti."2 Spása je tedy především vykoupením ze hříchu, který zabraňuje přátelství s Bohem, a osvobozením ze stavu otroctví, v němž se nachází člověk, který podlehl pokušení zla a ztratil svobodu Božích dětí (srov. Řím 8,21).

Posláním, které Kristus svěřil apoštolům, je zvěstování Božího království a hlásání evangelia obrácení (srov. Mk 16,15; Mt 28,18-20). Večer v den vzkříšení, kdy nadchází počátek apoštolského poslání, pře-dává Ježíš apoštolům prostřednictvím síly Ducha svatého moc usmiřovat kající hříšníky s Bohem a církví: "Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, a komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou" (Jan 20,22-23).3

V průběhu dějin a v nepřerušené církevní praxi byla "služba smíření" (2 Kor 5,18), udělovaná pro-střednictvím svátosti křtu a pokání, vždy vnímána jako zásadní a vysoce vážená pastorační povinnost kněžské služby prováděná v poslušnosti Ježíšovu příkazu. Vývoj slavení svátosti pokání procházel bě-hem staletí různými formami. Vždy však zůstala zachována základní struktura, která s sebou nezbytně nese kromě zásahu duchovního - výhradně biskupa či kněze, který posuzuje, rozhřešuje, léčí a ve jménu Kristově uzdravuje - i aktivní činnost kajícníka, který lituje, vyznává se a činí pokání.

V apoštolském listě Novo millennio ineunte jsem napsal: "Žádám pak novou pastorační odvahu, aby křesťanská společenství dokázala v rámci své běžné pedagogiky vhodně a účinně nabídnout věřícím svá-tost smíření. Jak si jistě vzpomenete, v roce 1984 jsem na toto téma napsal posynodální adhortaci Recon-ciliatio et paenitentia, v níž byly shromážděny plody práce biskupského synodu, který se touto problematikou zabýval. Tehdy jsem vybízel, aby se za každou cenu zamezilo krizi ‚smyslu pro hřích'… Když se zmíněný synod zabýval tímto problémem, všichni vnímali - zvláště v některých oblastech světa - krizi této svátosti. Důvody, které k podobné situaci vedly, dodnes nevymizely. Jubilejní rok, charakterizovaný zvlášť mocným obratem ke svátosti pokání, pro nás byl však velkým povzbuzením, které nesmíme promarnit: Jestliže mnozí lidé - a zvláště mladí - přijali s užitkem tuto svátost, je pravděpodobně nezbytné, aby se duchovní pastýři vyzbrojili větší důvěrou, tvořivostí a vytrvalostí, s jakou tuto svátost prezentují a oceňují".4

Těmito slovy jsem tehdy, stejně jako nyní, zamýšlel povzbudit a zároveň naléhavě vyzvat své spolu-bratry v biskupské službě a skrze ně všechny kněze k bedlivému znovuoživení svátosti. Jde o požada-vek upřímné lásky k bližnímu a opravdové pastorační spravedlnosti.5 Připomínám jim také, že každý věřící s náležitou vnitřní dispozicí má právo na osobní přijetí svátostného daru.
Aby ten, kdo svátost uděluje, měl pro udělení či odepření rozhřešení a uložení přiměřeného pokání možnost poznat dispozici kajícníků, je třeba, aby věřící kromě vědomí hříchů, kterých se dopustili, lítosti a rozhodnutí dále se jich nedopouštět6 své hříchy také vyznali. V tomto smyslu Tridentský koncil prohlašuje, že je nezbytné "z božského práva vyznat všechny jednotlivé smrtelné hříchy".7 Církev vždycky viděla úzký vztah mezi soudem, svěřeným v této svátosti do rukou kněžím, a nutností, aby kajícníci vyznali své hříchy,8 vyjma případu, kdy to není možné. Protože je tedy úplné vyznání těžkých hříchů z božského příkazu podstatnou součástí svátosti, není v žádném případě svěřeno libovůli pastýřů (dispensacím, výkladu, místním zvykům atd.). Kritéria k rozlišení skutečné nemožnosti vyznání hříchů od jiných situací, ve kterých je tato nemožnost pouze zdánlivá nebo překonatelná, určuje pouze kompetentní církevní autorita v příslušných disciplinárních normách.

Abych za současných pastoračních okolností vyšel vstříc starostlivým prosbám četných spolubratří v biskupské službě, pokládám za užitečné připomenout některé části kanonického práva, platné v souvislosti se slavením této svátosti, a upřesnit některé z jejich aspektů s úmyslem zlepšit v duchu společenství a odpovědnosti, která je vlastní celému sboru biskupů,9 slavení této svátosti. Jedná se o zajištění věrnějšího a plodnějšího slavení daru svěřeného církvi Pánem po jeho vzkříšení (srov. Jan 20,19-23). Zvláště nezbytné se to jeví, když pozorujeme sklon upouštět v některých oblastech od osobního vyznání, společně s chybným uchylováním se k "hromadné" či "všeobecné absoluci". V takovémto případě se již nejedná o mimo-řádný prostředek použitý ve zcela výjimečných případech. Na základě svévolného rozšíření podmínek vyžadovaných pro velkou nouzi10 se v praxi ztrácí ze zřetele věrnost božskému uspořádání svátosti a zvláště nutnost individuálního vyznání. Důsledkem je vážná újma na duchovním životě věřících a svatosti církve.