Andělská návštěva

Bůh jednou v nebi pozoroval, jak se lidem na zemi daří. Vládl mezi nimi smutek.
„Více než pět miliard lidí je málo na to, aby dosáhli velikosti Boží lásky!“ povzdechl si Pán.

Otec viděl bratry, jak bojovali ve válkách, manžele a manželky, kteří se o sebe nestarali, chudé i bohaté, jak jsou od sebe vzdálení, nemocné i zdravé, mezi nimiž panovalo rozdělení, a svobodné i otroky, kteří byli od sebe odloučeni předsudky; až jednoho dne shromáždil Pán andělské vojsko a řekl mu:

„Vidíte lidské bytosti? Potřebují pomoc. Budete muset sestoupit na zem.“
„My?“ ptali se andělé radostně, i vyděšeně, avšak plni víry.

„Ano, vy jste k tomuto úkolu vhodní. Nikdo jiný ho nemůže splnit tak jako vy. Poslouchejte! Když jsem stvořil člověka, učinil jsem ho ke svému obrazu a podobě, ale každého jsem obdařil výjimečným nadáním. Dovolil jsem, aby se mezi sebou lišili, ale také aby ve své odlišnosti uskutečnili království všech. Tak jsem to zamýšlel. Jedni dosáhli bohatství, aby ho sdíleli s nejchudšími, jiní se těší dobrému zdraví, aby pečovali o nemocné. Jedni jsou moudří a jiní prostí, aby mezi nimi vládla láska, odbiv a úcta. Dobří se modlí za ty, kteří se chovají, jako by byli špatní. Trpělivý snáší neklidného. Mé plány se zkrátka musí naplnit, aby se člověk už na zemi těšil z věčného štěstí. Abychom k tomu dospěli, sestoupíte k lidem.“

„O co jde?“ ptali se andělé znepokojeně.
Pán jim to tedy vysvětlil:
„Jelikož lidé zapomněli, že jsem je stvořil jako jedinečné, aby se vzájemně doplňovali, a tak vytvořili tělo mého milovaného Syna; a jelikož si neuvědomují, že je miluji v jejich odlišnosti, jíž dosahují dokonalosti, sestoupíte na zem s různým posláním.“

A každému přidělil úkol:
„Ty budeš mít vynikající paměť a schopnost soustředit se: budeš slepcem. Ty se budeš umět vyjádřit dokonale prostřednictvím těla: budeš hluchoněmý. Ty budeš ovládat hluboké myšlenky a psát knihy a básně: budeš trpět mozkovou obrnou. Tobě dám dar něhy a budeš ho osobně ztělesňovat: na světě bude mnoho takových, jako jsi ty a nebude mezi vámi rasového rozdílu, protože budete mít tvář, oči, ruce a tělo, jako byste byli pokrevní sourozenci: budete postiženi Downovým syndromem. Ty budeš nízké postavy a tvoje roztomilost a smysl pro humor doletí k nebesům: budeš trpaslíkem. Ty se budeš radovat z krásy stvoření tak, jak jsem si přál, aby se z ní lidé radovali: budeš mentálně retardovaný; a zatímco se ostatní budou zabývat technologickým pokrokem, ty se budeš radovat z mravence, květiny, kapky vody; budeš velmi šťastný, protože nebudeš nikoho soudit. Ty budeš žít na zemi, ale tvoje mysl bude zůstávat v nebi, raději budeš naslouchat mému hlasu než lidskému: budeš autista. Ty budeš zručný jako nikdo jiný, budou ti chybět ruce a paže a všechno budeš dělat ústy a nohama.“

Poslednímu andělovi řekl:
„Budeš mít dar geniality; odejmu ti křídla, než doletíš na zem, a po dopadu se ti roztříští záda. Lidé tvoje tělo opraví, ale budeš muset přemýšlet, abys zvítězil: budeš mít rozštěp páteře.“

Andělé byli spokojení se svou odlišností, kterou je Pán obdařil: stálo je však nesmírnou bolest oddělit se od nebe, aby splnili své poslání.

„Jak dlouho tě neuvidíme? Jak dlouho budeme od tebe odloučeni?“
„Nedělejte si starosti; budu s vámi stále. A kromě toho to bude trvat pouze 40 až 70 pozemských let.“
„To je v pořádku, Otče. Ať se stane, jak říkáš. Jestliže to potrvá nejdéle 70 let, bude to jako okamžik na hodinách věčnosti. Za chvilku se zase setkáme,“ řekli andělé jednohlasně.

A plni očekávání sestoupili na zem.
Každý z nich dospěl do mateřského lůna. Utvořili se v něm během sedmi, osmi nebo devíti měsíců. Když se narodili, byli přijati s hlubokou bolestí, strachem a úzkostí. Někteří otcové úkol odmítli, jiní jej přijali s mrzutostí, jiní si to kladli za vinu, až způsobili rozpad manželství, další láskou plakali a úkol přijali. Ať už to bylo jakkoliv, andělé znají své poslání a jejich ctnostmi jsou mezi jinými víra, naděje a láska, a především Láska, která umí odpouštět a přináší světlo těm, kteří je chtějí milovat.

Andělé stále sestupují na zem, s velkým duchem v omezeném těle, a budou na zem přicházet, dokud na světě potrvá lidstvo. Bůh chce, aby byli mezi námi, protože nám dává příležitost s nimi pracovat a učit se od nich. A pracovat znamená sloužit, sloužit znamená žít a žít znamená milovat, protože kvůli tomu nám byl život dán. Kdo nežije, aby sloužil, neslouží, aby žil.

Se svolením zpracováno podle knihy:
Příběhy pro uzdravení duše, José Carlos Bermejo,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství
www.kna.cz, www.ikarmel.cz
Redakčně upraveno