Ať si mě raději odnesou čerti...

Ať mě odnesou hned...


Asi do svých 16 let jsem chodil za čerta. Bylo to v bývalých Sudetech a bylo nás dobře přes deset. Onehdy jsme vešli do domácnosti, která už od prvního pohledu patřila k těm, jak se dnes říká, sociálně slabším. Vše probíhalo podle běžného scénáře, jenom už si nepamatuji žádný detail. Pak nastala chvíle, kdy Mikuláš pohrozil asi šestileté holčičce, že pokud bude zlobit, odnesou ji čerti. Tehdy dítě vstalo, rozpačitě vykročilo k Mikulášovi a rázně prohlásilo: "Tak ať mě odnesou hned. Mně je to jedno. Tatínek bumbá a maminka mě bije."

To nikdo nečekal. Nastalo nesnesitelné ticho. Ten největší čert, který všude dělal největší rámus, schoval pomalým pohybem řetěz za záda. Dodnes si téměř přesně vybavuji tikot hodin a zrychlený dech děvčátka. Mikuláš nespustil oči z rodičů a rodiče z dcery, která zase očima visela na Mikulášovi. Po chvíli promluvil otec: "Holka přehání, dyť to není žádná pravda." Než s pohrdavým úsměvem dořekl, někdo z mladších čertů hystericky vyštěkl: "Zavoláme Bezpečnost!" a já jsem koutkem oka viděl, jak si syn místního řezníka nakročil tak, aby měl pod kontrolou prostor mezi rodiči a dítětem. "Nechte teho, čerti, ideme pryč," zavelel Mikuláš, kterého dělal dospělý syn jednoho z těch kulaků, co byli vysídleni z Moravy. Ale nikdo z nás čertů se nepohnul, ani ne z odhodlání, spíše jsme byli zaražení. Mikuláš se tedy zastavil a obrátil se zpět na rodiče: "Včil nám teda všem tady slíbíte, že že už ju nikdy nebudete bít a přestanete s chlastáním."

V tu chvíli jakoby se role obrátily. Holčička se otočila na bezradné rodiče, kteří určitě zažili ledacos, ale tohle ne. Otec zkoprněl a matka vyndala kapesník. "Co jsme vám udělali?" vyhrkla směrem k nám a pak jako by se opravila: "Promiň," a dodala jméno holčičky. Nejmladší čert, který nesl dárečky, poněvadž anděla jsme nesehnali, s nimi bezděčně vykročil směrem k matce. Mikuláš ho zastavil a už výhružným hlasem pravil: "Za rok sa tu zastavíme znova. A běda, jestli nám to děcko řekne to samé!"

Dnes přemýšlím, co asi dívka prožívala, když se nebála odporných čertů. Třeba jen zkoušela rodiče, jestli ji budou bránit před něčím zlým. Říká se, že nejvíce si umí ublížit ti, kteří k nám mají nejblíž. Pokud láska - zvlášť v citlivém období dospívání - nepřichází odtud, odkud ji nejvíce čekáme, tedy od našich nejbližších, pak se nám celý svět "zhroutí" mnohem rychleji a "natruc" hledáme útočiště ve skutečném zlu.

Dnes nás sice média a moderní životní styl tlačí k tomu, abychom se zejména v zaměstnání neustále tvářili pozitivně a neustále se usmívali, ale to je k ničemu, protože je to nepřirozené. Pak si to vynahrazujeme doma a svou nevrlostí a podrážděností na členy své rodiny. Domů nepřicházíme nosit pokoj, ale uvolnit se od práce a zanadávat si. Pak se lehko naši potomci domnívají, že více lásky najdou mimo rodinu.

FRANTIŠEK ŘEHÁK



***

Se svolením převzato z: Katolického týdeníku Číslo 49/2002 s datem 8.12.2002