´Až řeknu tři, střelím...´

Je každý, kdo tvrdí, že nemá strach, statečný?
Ne, ale statečný je ten, kdo navzdory strachu zůstane rozvážný a klidný.
_________________________

Billa Blackwooda zase jednou pozvali známí do své vily u Hudsonu. Vypravil se tam tedy jednou v sobotu. Na venkovském sídle už bylo velké množství hostů. Nedá se říci, že by se onoho večera pila pouze limonáda. Ke konci večera přistoupil k Billovi hostitel: „Ubohý Bille, musím tě, bohužel, ubytovat ve strašidelném pokoji. Všechny ostatní jsou již obsazeny."

„Dobrá,“ mínil Bill klidně, „bude mi potěšením.“
„Ó, pane Blackwoode!“ zvolalo několik dam s obdivem.

„Nemáte vůbec žádný strach? Víte přece, že tam obchází ta ubohá žena, která před třiceti lety v tomhle pokoji spáchala sebevraždu...“
„Odkud to víte? Protože ještě nikdo nikdy nechtěl v tomhle pokoji spát? Co by na tom mělo být zvláštního, přespat tam? Má nádhernou vyhlídku. Dobrou noc, dámy.“

Za čtvrthodiny nato už Bill leží v pyžamu na posteli v pověstném pokoji. Na noční stolek si pro jistotu položil revolver a nechal svítit světlo u hlavy.

Právě začíná usínat a tu si všimne pěti malých černých prstů, které se pomalu pohybují v nohách postele...

Bill otevírá oči, zavírá je a zase otevírá...

Pět malých černých prstů je tu stále... A teď, najednou, je jich tu deset! Bill se trochu vzepřel.

„Nechte si ty hloupé vtipy,“ řekl. „Ukažte obličej, nebo střelím!“

A chladnokrevně sáhne po revolveru. Malé ruce se téměř zapřísahavě pohybují, ale žádná tvář se neobjevuje.
„Nebudu to víckrát opakovat,“ zvolá Bill. „Až řeknu tři, střelím.“ A pečlivě míří.
Malé ruce znehybněly, nehýbou se.
„Vstaňte, nebo střelím!“ křičí Bill.
Deset prstů se začalo trochu chvět...
„Jeden!“ volá Bill... „Dva! Tři!“ A stiskne.
Od té doby kulhá Bill na levou nohu. 

Se svolením zpracováno podle knihy:
Pierre Lefevre, Příběhy psané životem,
kterou vydalo nakladatelství Portál.
Redakčně upraveno.