Boží království jako velkolepá mozaika. (podle Chiary Lubichové)

Někdy a ne zřídka mi někdo položí tuto otázku: "Stává se mi, že to, co dělám, se mi zdá malé a málo důležité. Jak mohu vidět v každodenních malých věcech Boží vůli pro mě?"

Tuto horlivost, kterou čas od času cítíme v srdci, horlivost chtít dokázat co nejdříve lásku významnými skutky, nelze zajisté podceňovat; naopak, je pěkná. Ale vzhledem k tomu, že je to přání spíše pozemské, je třeba se nad ním trochu zamyslet.

Zdá se mi užitečné představit Boží království jako velkolepou mozaiku. Máte před očima nějakou mozaiku? Známé jsou například mozaiky v italské Ravenně. Jak jsou nádherné, jaký třpyt má jejich staleté zlato. Jak velkolepá jsou modrá pozadí! A krajiny a trůny... jaká jemnost, jaká krása, jaká vznešenost!

Mozaiky jsou, jak víte, složeny z velkého množství kamínků. A každý z nás může být považován za jeden kamínek této mozaiky. Ale kamínky Božího království nejsou jako kamínky normální mozaiky - bez života, bez duše. V mozaice Boží je každý z nás živým kamínkem, který rozumí svému vlastnímu místu a chápe ho, zná místo těch ostatních a je si vědom svého vlastního významu v rámci celku. Ano, dokonce jasně vidí, že má význam jenom v rámci celku. Zároveň je mu jasné, že kdyby chyběl, mozaika by zůstala neúplná.

Samozřejmě že ne všechny kamínky naší mozaiky jsou stejné. Jeden z nás jako by mohl být zeleným kamínkem, další modrým, jiný zlatým, bílým. Každému je udělena jeho vlastní úloha a je povinen být na svém místě.

Jestliže někdo má například za úkol vařit, udržovat dům, a nedělá to, jak může druhý dělat svou vlastní práci, studovat, starat se o administrativu, věnovat se šíření víry, používat komunikačních prostředků, pracovat za rozvoji světa?

Každý má své vlastní poslání a musí mu zůstat věrný. Nikdo, jako kamínek v mozaice, se nemůže přemístit ze svého místa, musí mu zůstat věrný. A to je vzájemnost a jednota té nesmírné a nádherné mozaiky Božího díla. To je podstata Božího království. A běda nám, jestliže se tak nechováme.

Představte si mozaiku zobrazující postavu nějakého člověka. Kamínek si řekne: "Podívej, nejkrásnější věcí této mozaiky jsou lidské oči. Jsou opravdu živé. Chci se stát okem!" A představte si, že by ostatní říkali podobné věci: jakou bychom to měli mozaiku? Určitě by to nebyla mozaika, ale něco obludného a nesrozumitelného.

Musíme si být vědomi toho, že jsme živými kamínky Božího díla a že jsme všichni mezi sebou propojeni a každý má účast na celku. Jestliže chybí právě tento kamínek, chybí něco k plnosti celku a každý tím trpí. Proto je třeba, abychom se pevně drželi svého úkolu.

Máme-li zametat od rána do večera a je-li to Boží vůle pro nás, musíme si být vědomi, že zametáním budujeme Boží svět. Stát pevně na svém místě znamená plnit dobře, okamžik za okamžikem, vůli Boží; tu, kterou má Bůh pro každého z nás. Dívat se na Boží království jako na mozaiku a podle toho se také chovat. Pak vychutnáme svobodu ducha, typickou pro děti Boží, a sám Duch Boží nám poví, jak důležité je to, co děláme, a jak je to prospěšné pro nebe...

(podle Chiary Lubichové)