Bůh je Láska, to ale neznamená: že je

Bůh je Láska, to neznamená: Jahve je milý Bůh. Izrael se tohle musel pracně naučit, bolestně, často neochotně, po mnoha omylech, nedorozuměních a únicích.

Věřící se v různých variacích a obrazech pokoušeli tuto Boží lásku popsat a z generace na generaci o ní svědčit. Bůh jako pastýř, král, soudce, jako neúnavný nápadník, vášnivý milenec, věrný manžel, jako milující otec a milující matka...A přece: rozuměli tomuto Bohu? Když pak sám "přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali" (J 1,11).

Na otázku, které Boží přikázání je největší, Ježíš neodpovídá: "Věř v Boha," nýbrž: "Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí!" (Mt 22, 37).

Leckdo se téhle myšlenky zhrozí: jak můžeme milovat Boha, kterého nemůžeme vidět? Jak může být možné mít s Bohem stejně důvěrný vztah jako s lidmi? Možná se bude Ježíšova výzva, abychom milovali Boha, zdát méně nepochopitelná, když uvážíme, jak se láska konkrétně projevuje:

Kdo miluje, vyhledává přítomnost toho druhého. Snaží se ho lépe poznat a chápat; nebude mu předepisovat, jak má žít a co má dělat. Ponechá partnerovi svobodu, bude mu důvěřovat. Ti, kdo se milují, spolu mluví. Tak mohou řešit konflikty a překonávat krize. Poví druhému o tom, co je pro ně důležité. Přes své chyby a slabosti cítí, že jsou přijímáni. Nepůsobí si úmyslně bolest. Naopak se snaží respektovat přání druhého a plnit jeho vůli. Láska snese rozpor a kritiku. Zná strach z rozdělení a ztráty. Láska dokáže být velmi vášnivá v odevzdání a žárlivosti. Dokonce i zlost má v lásce své místo. Pouze lhostejnost lásku zabíjí. Nemůžeme tyto výroky vztáhnout také na náš vztah k Bohu?