Charisma (Raniero Cantalamessa)

Ale jak si může každý uvědomit, že má charisma?

Myslím, že není tak důležité, aby si to uvědomili věřící jednotlivě, ale mají si toho všímat duchovní správci obce. Je-li někdo příliš přesvědčen, že má jisté charisma, může být v pokušení, aby ze sebe dělal protagonistu, aby se považoval za nepostradatelného, aby toho zneužíval. Poukáže-li však na dar Ducha někdo jiný, je to menší nebezpečí také proto, že může být uvedeno ve skutek vzájemnou pomocí.
Takový člověk musí projevovat učenlivost k Duchu a přijmout popud k uplatnění charismatu, které mu Duch vkládá do srdce. Pokud jde pak o rozlišení, musí připustit, aby mu někdo pomohl, aby měl jistotu, že to není jen iluze, nebo aby jen neimprovizoval. Nikdo nemůže zaručit, že má charisma, a osobovat si právo, aby mu k tomu druzí dali prostor, aniž se podrobí rozlišování. Této nutnosti si byl vědom už svatý Pavel, když tvrdil: "Za to se modlím, ať stále víc a více roste vaše láska a s ní i poznání a všestranný úsudek, abyste dovedli volit to lepší" (Flp 1,9-10).
(…)
Apoštoly mohou být dnes ti, kdo mají řídící funkce, a tedy církevní představitelé různého stupně; proroky představují ti, kdo různým způsobem naznačují Boží soud o jisté situaci. (54)
(…)
/K daru jazyků:/ Tzn. zaznívají zvuky, které vyjadřují duševní stav, ale nepředstavují rozumové pojmy. (55)
(…)
Když však je tento dar pravý - zvláště ve společenství, protože charismata vyčleněná ze společenství jsou tak trochu jako květiny uříznuté v zahradě, které rychle zvadnou - a uplatňuje-li ho více osob společně, má zjevnou autoritu a bezprostřední schopnost spojit hlasy a sjednotit shromáždění v jedno srdce. Proto pokládám za nemožné udělat si představu o glosolalii, když ji nevidíme a nejsme do ní vtaženi při charismatickém modlitebním setkání. Jenom takto se může vycítit jeho jednoduchost a zároveň jeho moc, zvláště když se projeví "zpíváním v jazycích". (56)

(Raniero Cantalamessa, Saverio Gaeta: Dech božského Ducha, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1998, 54-56)