Cíl sexuální výchovy (Józef Augustyn)

Jedním z nejdůležitějších cílů výchovy je tedy zvyšování citlivosti mladých, aby dokázali spojovat oblast sexuality s lidskou láskou a zodpovědností - za sebe, za druhého člověka a za nový život.

Jakákoli sexuální výchova, uskutečňovaná i v rámci školní výchovy, se rovněž nemůže omezovat na pouhou informaci o tělesných funkcích lidské sexuality. Tato informace, nakolik je důležitou složkou celé výchovy, nemůže být co do předmětu výchovy vyčerpávající. Sexuální výchova se týká také formace svědomí a utváření dospělých mezilidských vztahů. Zralé sexuální konání vyžaduje zralé osobní vztahy. (30-31)
(…)
Sexuální výchova by se měla uskutečňovat v široké souvislosti výchovy k manželské a rodičovské lásce. Skutečnost lidské sexuality je totiž otevřením se lásce. Sexualita je "místem" přijímání a darování lásky. Pohlavní akt, integrálně vepsaný do svazku ženy a muže, je jedním ze znamení manželské a rodičovské lásky. Tělesný akt by měla doprovázet emocionální, morální a duchovní jednota. Plná, celostně chápaná sexualita se odehrává na všech úrovních lidské osobnosti: tělesné, citové, intelektuální, morální a duchovní. V každé z nich se uskutečňuje darování a přijímání lásky.

Sexualita v úzkém smyslu dosahuje své hloubky teprve tehdy, předchází-li tělesnému aktu citové a duchovní sjednocení. Sexuální informace, přizpůsobená vývojovým potřebám a možnostem dítěte, by tedy měla být spojena s výchovou ke zralým citovým vztahům. Veškeré informace a výklady zprostředkovávané mladým by měly mít vždy i "morální rozměr".25 Nelze totiž hovořit o sexuálním jednání člověka bez jasného vztahu k etice a morálce. (31)
(…)
Hlavním cílem sexuální výchovy - jak v rodině, tak i ve škole - je příprava na manželský a rodinný život. Velice nebezpečným trendem současné civilizace je oddělení sexuálního života od života v manželství a rodině. Pouze stálý a věrný vztah muže a ženy zaručuje zodpovědné užívání daru lidské sexuality. Láska, k níž má směřovat veškerá sexuální výchova, by měla být lidskou láskou (tělesnou i duchovní) bezvýhradnou, věrnou a plodnou."Tyto rysy jsou založeny na faktu, že "jsou v manželství muž a žena spojeni tak pevně, že tvoří, použijeme-li slov knihy Genesis, jedno tělo (Gn 2,24)."

Při sexuální výchově je třeba zdůrazňovat, že plodem tohoto stávání se ,jedním tělem" v manželství je plodnost. S dospělým sexuálním jednáním se bezprostředně pojí zodpovědnost za nový život. Sexualita, která nebere ohled na toto hledisko, je vždy jakýmsi způsobem nezralá. (32)

(Józef Augustyn: Sexuální výchova v rodině a ve škole, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1998, 30-32)

…
DVA PŘÍSTUPY K LIDSKÉ SEXUALITĚ

Z antropologie uzavřené v časnosti se rodí postoj utilitarismu a bezprostředního užitku, který člověk hledá ve všem, též v lidské sexualitě. "Utilitarismus je civilizací účinku, užitku - civilizací ,věcí´, nikoli ,lidí´; civilizací, v níž se osoby stávají předmětem užitku, tak jako se užívá věcí. Takto tedy - na základě civilizace užitku - bývá žena předmětem pro muže. Děti se stávají rodičům překážkou. Rodina se stává institucí omezující svobodu svých členů. Aby se o tom všem člověk přesvědčil - prohlašuje papež - stačí se jen podívat na některé programy sexuální výchovy, které jsou zaváděny na školách, často navzdory odporu a dokonce protestům mnoha rodičů." Z tohoto pohledu na lidskou sexualitu vychází sexuální výchova, která umenšuje nebo znevažuje takzvané tradiční instituce a hodnoty, jakými je manželství, rodina, sexuální čistota, ochrana nenarozeného života, celibát. Tyto civilizační trendy jsou podporovány, jak už jsme připomínali v dřívějších úvahách, velkými a bohatými mezinárodními organizacemi, které svým působením zasahují do jednotlivých zemí a místních společenství.

"Civilizace užitku" a všechny její nabídky jsou dnes vnucovány, hlavně hromadnými sdělovacími prostředky, též všem, kdo utvářejí lidskou láku a sexualitu podle vzorů vytvořených celými tisíciletími na základě křesťanského náboženství. Manželství, rodina, otcovství a mateřství, které by měly být hlavním cílem sexuální výchovy v rodině i ve škole, jsou v samých základech civilizace vytvořené židokřesťanskou kulturou. Tuto civilizaci nazval Pavel VI. „civilizací lásky“. Manželství, rodina, otcovství a mateřství „se ve svých mnoha rozměrech zakládá na civilizaci lásky.“

Diskuse okolo sexuální výchovy se nemůže vyhnout otázce, ve jménu jakých hodnot se pohrdá dosavadními etickými a morálními řešeními ohledně lidské lásky a sexuality. A důležitá je i druhá základní otázka: Jakou cenu zaplatí celé národy, jednotlivé společnosti, konkrétní rodiny a jednotlivci za oddávání se „civilizaci užitku a konzumu“.

(Józef Augustyn: Sexuální výchova v rodině a ve škole, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1998, 64-65)