Císařovy nové šaty

Byl jednou jeden císař. Vládnutí mnoho nerozuměl, protože se zajímal jen o své šaty. Když se o jeho vášni doslechli dva podvodníci, šli za ním a vydávali se za tkalce. Slibovali, že mu utkají šaty nejkrásnějších barev a vzorů, jaké kdo kdy viděl, které mají ještě i neobyčejnou vlastnost, že zůstávají neviditelné každému, kdo se nehodí pro svůj úřad nebo je hloupý. To císař rád slyšel a dal jim spoustu zlata a nejjemnějšího hedvábí, aby ho jen brzy potěšili takovými šaty.

Falešní tkalci postavili dva tkalcovské stavy, u nichž den co den dělali, jako by tkali, ale neměli na nich nic. Po několika dnech začal být císař netrpělivý a přál si vidět zázračnou látku. Ačkoli se pokládal za chytrého a schopného zastávat svůj úřad, měl pochybnosti, zda látku přece jen uvidí. Proto poslal nejprve svého prvního ministra, o němž každý věděl, že je nadaný a chytrý.

Dobrý ministr šel za podvodníky a ulekl se, když na tkalcovských stavech nic neviděl. Neřekl však nic, protože se bál o svůj úřad, a nechal si přesně popsat vzory a barvy neviditelných látek a nadšeně o nich pak vyprávěl císaři. Nato podvodníci žádali ještě více zlata a hedvábí. Císař se zadumal. Protože si ale stále ještě netroufal prohlédnout si látky, poslal dalšího ministra. Tomu se nevedlo jinak než jeho předchůdci, a protože i on se bál o svůj úřad, řekl totéž co první ministr. Brzy si všichni poddaní povídali o zázračných šatech, které bude císař zakrátko nosit.

Nakonec chtěl císař vidět šaty na vlastní oči a s celým dvorem navštívil podvodníky. Oba ministři okamžitě ukázali na prázdné stavy a chválili nádheru látek. Císař se ulekl, protože samozřejmě nic neviděl. Ale aby nevypadal jako neschopný nebo hloupý, přitakával. Tak celý dvůr chválil nádherné látky, ačkoli je nikdo neviděl, a doporučil císaři, aby si je vzal na sebe na příští přehlídku.

Toho dne ráno, kdy se měla konat přehlídka, si císař nechal obléknout neviditelné šaty. Všichni je chválili. Komorníci sáhli tam, kde měla být vlečka, a císař se procházel městem.

Tak šlo celé procesí a všichni lidé tleskali, až jedno malé dítě zvolalo: „Vždyť na sobě vůbec nic nemá.“
„Slyšte hlas nevinnosti,“ volal jeho otec.
Tu si všechen lid začal šeptat a smát se a všichni volali: „Vždyť na sobě vůbec nic nemá.“

Až teď císař poznal, že ho podvedli, a musel vydržet celou přehlídku nahý. A komorníci šli a nesli vlečku, která tam vůbec nebyla.
________________________________

Ve světě, byť by to byl jen svět bulvárního tisku, stojí ve středu dění "císařové" - všichni ti finančníci, pohlaváři, propagátoři nové módy a hrdinové.
V pohádce Hanse Christiana Andersena, jak ji převyprávěl Dr. Thomas Becker, je ve středu dítě, a to právem. Děti mají schopnost, které se, jak se zdá, dospělým nedostává tím víc, čím lepší jsou jejich „šaty“, to znamená, čím jsou mocnější, vlivnější a starší: dar přirozeného projevu duše, dar být „opravdový“. 
Na svých dětech můžeme zjistit všechno. Můžeme na nich číst, jak to s nimi v této kruté době vypadá; máme v nich živá měřítka stavu naší společnosti. A skrze děti se o sobě dozvídáme celou pravdu. Je možné, že jsme nazí. Srdečně vás zvu, abyste sebrali odvahu - odvahu k pravdě.

Se svolením zpracováno podle knihy:
Nossrat Peseschkian: Příběhy jako klíč k dětské duši, 
kterou vydalo nakladatelství Portál.
Redakčně upraveno