Citáty Miloslava Máši

Hospodin totiž není jenom nejvyšší Pán, který by mohl každého zdrtit svou mocí. Naopak: Bůh se někdy lidem projevuje jako "slabý". Čeká, nedomáhá se mocí svých práv, volá člověka a ponechává mu vnitřní svobodu. Bůh nedrtí člověka, Bůh člověka miluje. Bůh je nejvyšší láska. Dřív než od člověka něco žádá, obdarovává ho. Jedná s ním jako se svým vyvoleným, dává mu poznání, dává mu účast na svém životě. Tak to poznali starozákonní lidé ve svých dějinách a i uprostřed svých bolestí a zkoušek. Hospodin je ten, který je, který jde s nimi, který je spolehlivý a věrný, na němž mohou stavět a který jim připravil budoucnost. A i když se mu zpronevěřili, on je nepřestal milovat, znovu je volal k sobě, odpouštěl jim a dával jim novou sílu k dobrému. Tak zakoušeli i uprostřed zkoušek, že Bůh je milující, láska, která se chce vydávat, že Bůh je ten první, který miluje. Ten příkaz: "Slyš, Izraeli, Hospodin je jediný Bůh..." znamenal pro ně něco osvobozujícího. Nemusíš otročit žádným jiným bohům ani mamonu ani čemukoli jinému. Jsi svobodným člověkem.

(Miloslav Máša: Homilie, Getsemany č.14)

…
Lidé z Nazareta Ježíše odmítli, protože byl příliš "obyčejný". Neodmítáme Ježíše, protože se s ním setkáváme jinak než podle našich představ? Bůh vždy přichází s láskou - a s láskou musí být přijat.

(Miloslav Máša: Homilie, Getsemany č.17)

…
Maria žije pro Boha tím, že žije pro druhé. Roste tím, že slouží, že se vydává. A každý člověk roste jedině tím, že se vydává. Kdo se chce ušetřit, neušetří se. Kdo se vydává ve službě pro druhé, jenom ten vnitřně roste. Jenom život pro druhé je opravdový život. Oživme o vánocích tuto existenci pro druhé ve svých rodinách. Ne jako chvilkový pocit, který zas vyprchá, ale jako světýlko, které nám víc a víc vzchází.

(Miloslav Máša: Homilie, Getsemany č.26)

…
Na začátku svatopostní doby je třeba zrevidovat vlastní život. Upřímně a opravdově. Zvlášť sami sebe - svůj vztah k Bohu. Zda chceme sloužit my jemu, nebo zda mu chceme předpisovat, jak má on sloužit nám. Zda se mu opravdu dáváme, či zda chceme od něho jen brát. A s tím ruku v ruce také revidovat náš vztah k druhým lidem: přiznat si poctivě, kolik je v nás ještě sobectví, a dát se v té věci konkrétním způsobem do práce. Nespoléhat však při tom jen na vlastní sílu, ale prosit o sílu Boží: otevřít se Božímu působení, aby v nás Boží láska mohla zapustit čím dál pevnější kořeny. Vydejme se tedy na tuto cestu. Je to cesta, která vede k veliké radosti.

(Miloslav Máša: Homilie, Getsemany č.23)