Citáty z knihy: Bůh mezi námi (Ladislav Boros)

Cesty k Bohu nejsou ani tak cvičením v myšlení, jako spíše existenciálním "nacvičováním", jež vyžaduje následné provedení a teprve v tomto provedení bude pochopeno. Cestami se vlastně teprve stanou, až je člověk proputuje osobně, sám podle vlastního rozhodování. (7)

…
Všude tam, kde lidé s upřímnou, poctivou vůlí usilují o něco čistého, kráčí Pán vedle nich, možná nepoznaný, ale přece přítomný. (1O)

…
Člověk, který svou víru prožívá v počestnosti a pravdě, nemá důvod, aby si utajoval ohrožení, které patří k podstatě víry. Velmi důrazně na to ukázal Karl Rahner. Věřící je vždy člověk, který se táže, hledá, pochybuje, je naplněn hořkostí. Jsme věřící s veškerou tíží, rizikem, temnotou, popíráním, s nutností dobývat stále znovu, jak to nerozlučně patří k významovému obsahu slova "víra". Nemáme tedy předstírat pevnost a jasnost víry, jestliže ji nemáme. Jen kdo nemá nic než sebe a svou sílu, musí dělat, jako by byl nepřemožitelný, nedotčený pochybnostmi. Opravdu silná víra to nemá zapotřebí. Chápe totiž, že zachráncem je jedině Bůh. Víra nám není dána tak, že bychom o ní denně nemuseli pochybovat a v modlitbě o ni prosit. Jestli to pokorně uznáme, přihlašujeme se k "ještě většímu Bohu" (K. Rahner, Der Glaube des Priesters heute).
Víra tedy znamená: Vstupovat do stále rostoucího tajemství. (83)

…
Bůh se stále vymyká lidskému zásahu, a to právě tehdy, když se člověk domnívá, že ho drží v rukou. "Chtít Boha nutit" - to je podstata tohoto pokušení: Držet Boha tak, jak bychom ho chtěli mít; uvěznit jej a jeho milost do pravidel, systémů a metod; mít kdykoli k použití Boží blízkost, jeho slovo, jeho zjevení; chtít trvale cítit jeho útěchu, světlo, teplo jeho milosti. Tak by i světci často chtěli "polapit" Boží království. Z tohoto pokušení vznikají kouzla lidského hledání Boha: přehnaná religiozita, klamná mnohotvárnost kultu, bizarní vytváření náboženských praktik, představ a pocitů, zostřování neshod fanatismem a nesnášenlivostí. Tak se svatý život utápí v nepodstatných věcech. Ale Bůh se nenechává k ničemu donutit hromaděním našich opatření, velkou mnohomluvností našich modliteb, dlouhými hodinami, jež naplňujeme svým hloubáním. Nejvlastnější počínání svatosti je připravenost, trpělivé očekávání, otevření dveří, vztažení rukou. Tomu se ale světec učí jen v pokušení. (107-8)

…
Boha nemůže člověk hledat, jako se hledá věc, kterou jsme někam založili, ale kdybychom ji dobře uložili, byla by vždycky po ruce. Bůh je ten, k jehož podstatě patří, že je stále jen hledán, a nikdy nemůže být definitivně nalezen. "Nalezený" Bůh není Bůh. Novota a "nevymyslitelnost" jsou Boží vlastnosti. Skutečný Bůh je ten, který je vždy a zásadně nový. Nelze s ním volně nakládat, to znamená, že nemůže být učiněn předmětem touhy po bohatství.

(Ladislav Boros: Bůh mezi námi, Signum unitatis, s. 1O8-109)