Citáty z knihy: Dar a tajemství (Jan Pavel II.)

Na podzim 1942 jsem začal studovat v tajném semináři jako bývalý student filologie, nyní dělník v továrně Solvay. Tehdy jsem si neuvědomoval, jak to bude pro mne důležité. Teprve později, když jsem jako kněz během svých studií v Římě narazil prostřednictvím svých spolužáků v Belgické koleji na problém dělnických kněží a na hnutí Katolické dělnické mládeže (JOC), pochopil jsem, že to bylo tak důležité pro církev a pro kněžství na Západě, tedy kontakt se světem práce to jsem já znal z vlastní zkušenosti.
…

Tak se mi stále více, z různých a doplňujících se úhlů ukazovala západní Evropa, poválečná Evropa, Evropa úchvatných gotických katedrál a zároveň Evropa ohrožená procesem sekularizace. Uvědomoval jsem si potřebu čelit hrozícímu nebezpečí prostřednictvím nových forem pastorace, otevřených v mnohem rozsáhlejší míře přítomnosti laiků.
…

Kněz bezpochyby žije s celou církví ve své době pozorně a laskavě, zároveň však kriticky a bděle pozoruje to, co dozrává v dějinách. Koncil ukázal, nakolik je možná či dokonce nutná autentická obnova při plné věrnosti Božímu slovu a tradici. Jsem přesvědčen, že kněz vedle patřičné pastorální obnovy nesmí mít strach, že „bude nemoderní, protože lidské „dnes každého kněze je napojeno na „dnes“ Krista Vykupitele. Nejvyšším posláním každého kněze, a to v každé době, je denně spojovat toto své kněžské „dnes“ s Kristovým „dnes“, o němž mluví list Židům. Toto Kristovo „dnes“ je jakoby ponořeno do celých dějin - do minulosti i do budoucnosti světa, každého člověka, každého kněze. „Ježíš Kristus je stejný včera i dnes i na věky“ (Žid 13, 8). Jestliže jsme tedy se svým lidským, kněžským „dnes“ v onom „dnes“ Ježíše Krista, neexistuje nebezpečí, že se staneme „včerejšími“, zpátečnickými... Kristus je mírou všech časů. V Kristu, v jeho božsko-lidském, kněžském „dnes“ se od základů řeší celý, kdysi tolik diskutovaný, protiklad mezi „tradicionalismem“ a „progresivismem“.
…

Na základě své vlastní dlouhé zkušenosti jsem se v tolika různých situacích utvrdil v přesvědčení, že účinná pastorace, opravdová „péče o duše“ může vyrůstat pouze z půdy kněžské svatosti. Opravdové tajemství ryzích pastoračních úspěchů nespočívá v hmotných prostředcích a ještě méně v „nákladných prostředcích“. Trvalé plody pastoračního úsilí vycházejí ze svatosti kněze. To je základ! Přirozeně je nezbytná formace, studium, zkrátka přiměřená příprava, která kněze uschopňuje „jít s dobou“, aby si uvědomoval naléhavé potřeby a definoval pastorační priority. Nicméně, mohlo by se také tvrdit, že priority závisí na okolnostech a každý kněz je musí upřesňovat a žít ve spolupráci se svým biskupem a v souladu se směrnicemi všeobecné církve. Ve svém životě jsem si jako priority stanovil: apoštolát laiků, zvláště pak pastoraci rodin - oblast, kde mi sami laikové velmi pomáhali - péče o mládež a intenzivní dialog se světem vědy a kultury.

(Jan Pavel II.: Dar a tajemství, Nové město, Praha 1997)