Citáty z knihy: Duchovní jednání (Karl Lehmann)

O úkolech kněžské služby zde lze mluvit pouze fragmentárně. Odpovídají dimenzím křesťanského společenství: víra a zvěstování, modlitba a bohoslužba, bratrství a diakonie. I kdyby byl duchovní sebevíce specializován, nesmí se upsat výlučně jedné dimenzi. Bez stálého vztahu ke zvěstování a modlitbě se stane jalovou a nepravdivou i služba bratřím. A kázání, které se neosvědčuje v životním jednání, ztrácí natrvalo věrohodnost. (12)

…
Starosti a zaměstnání tohoto světa uzavírají nebe nad námi. Proto je stále třeba odemykajícího slova, které lidem vůbec připomene smysl jejich života a vede je na cesty Boží. Nositel úřadu musí být především mužem slova, které pomáhá slabikovat zapomenutou a zatlačenou skutečnost, vyslovuje netušené věci, prorocky naléhavě napomáhá a soudí, znovuotevírá hluché uši a bratrsky oslovuje ztrápené. ...

"Slovo" a "evangelium" jsou více než informace a stálá verbalizace. K Božímu slovu patří i mlčení a meditace. Pouze tehdy, je-li Boží slovo vnímáno z ticha, může rozvinout svou nesrovnatelnou tvůrčí moc. (12)

…
Církev je událostí podstatně tehdy, když lidé v Ježíšově duchu překonávají své "přirozené" rozdíly a najdou k sobě cestu v naději a lásce. Protože však nás naše partikulární zájmy a sklony táhnou stále znovu od sebe, je třeba stálé péče o jednotu. Právě dnes, když už nelze budovat farní společenství výlučně podle teritoriálních struktur, ale je nutno je z lidské různosti jakož i ze všech možných prostorových i duchovních stran shromažďovat jako "církev". (13)
Nezávisle na osobních sklonech a zájmech musí členové farního společenství přijímat jedni druhé. Musí tu tedy být prostor i pro nepohodlné a jinak smýšlející. V tomto smyslu může být křesťanské společenství modelem zdařilého lidského soužití a znamením smířeného a bratrského lidstva. (27)

…
Počet mnohých prohlášení by mohl být redukován, kdybychom se soustředili na základní úkol: dávat smysl lidské existenci a utvářet svědomí.(16)

…
Církev se scvrkává na své věrné a na jádra farností. Pečuje se o to, co je, ale (znovu)získává se jen málo nového území. Zjevně si nejsme dostatečně vědomi ani faktické misijní situace ani daných šancí. Vlastně by mělo být považováno za nejdůležitější, kolik "pohanů" jsme mohli v průběhu naší činnosti přivést k Ježíši Kristu. Nevycházíme už mezi ploty a ohrady, abychom tam vyřídili Ježíšovu zvěst. Vyhýbáme se místům střetu a argumentace, soutěží a zápasů v boji světových názorů a náboženství. Zrazujeme neohraničené poslání církve vyjít do všech uliček a zákoutí našeho života. ...
"Budete svědky až na konec země" - to je jediná alternativa! (17)

…
Být pastýřem: To nemá nic společného s romantickou pastýřskou idylou. Být pastýřem znamená: Nasazení pro Boha ve službě lidem, zaskakování za jiné, obětování vlastního života této službě. Být pastýřem však také znamená: jít vpředu, mít odvahu vést a určovat směr tam, kde někdo jiný ztratil cestu, bloudí bezútěšně nocí a hledá někoho, kdo mu může pomoci, nesobecky a poctivě. (32)

(Karl Lehmann: Duchovní jednání, Karmelit. nakl., Kostelní Vydří 1993)