Citáty z knihy: Krédo (Louis Evely)

Chceme-li poznat Boha, musíme být chudí. Musíme odložit všechny vlastní představy, zcela se otevřít a říci: Credo, věřím. A pak je nutno čekat. Říci „věřím“ znamená položit otázku, nabídnout Bohu velkou prázdnotu, aby ji vyplnil. A při tom musíme být pevně přesvědčeni, že ji Bůh skutečně vyplní.

…
Věřit v Boha znamená věřit v někoho, kdo nás ustavičně předstihuje, kdo se nám stále ukazuje v novém pohledu. Víra není něco provždy nabytého, víra je výzvou, víra není jistotou, je rizikem, není utěšováním, ale dobrodružstvím. Víra nás nenechává odpočinout - nutí nás, abychom se exponovali.
(...)
Věřit - to znamená vydat se Bohu. A nikdo nezaslechl slovo Boží, kdo nebyl vyzván aby se vydal na cestu. „Opusť...!“ (20)
(...)
Víra je přirozenou hybnou silou ducha. Člověk si neklade otázky, dokud nezačíná věřit. Každá otázka je úkonem víry, protože znamená víru, že existuje odpověď. (Otec Poucel) (22)

…
Byli jsme stvořeni podle obrazu Syna.
Proč se vzdáváte této radosti? Proč se stále zdráháte svěřit se svému Otci? Tady jsme nedůvěřiví. Jako kdybychom Bohu - řidiči stále vytrhovali volant z ruky nebo se chápali brzdy a přitahovali ji. Jakmile Bůh projíždí zatáčkou, jakmile se vám zdá, že váš život mění směr, začínáte úzkostlivě křičet. Kdykoli přibrzdí nebo zrychluje, člověk křičí strachem nebo hněvem. Představte si rodinný výlet, kde by všechny děti otci radily a na křižovatce by začaly pokřikovat: „Dávej pozor, jede proti nám autobus! Vidíš toho cyklistu? Nejezdi tolik doleva!“ Byla by to strašná jízda. A právě tak to děláme s Bohem my, bez přestání.

…
Víra umí čekat. Guardini vyřkl tuto podivuhodnou větu: „Věřit znamená být schopen snášet své pochybnosti. Jako Maria i víra uchovává a rozmnožuje ve svém srdci přemnohé věci, jež okamžitě nechápe, které však trpělivě dozrávají.

…
Křesťan si může dokázat svou víru tím, že cítí přítomnost Boha, kterého dosáhl modlitbou a životem v lásce.
…
Věříte-li však, že Bůh je vůči vám citlivý, že mu působíte radost, když ho hledáte, a že trpí, když ho opouštíte, pak to všechno dostává smysl, protože tehdy začínáte věřit, věřit v onoho Boha, který je láska a který vás miluje.

…
Druhotné pobožnosti jsou tím nebezpečnější, čím je doba méně věřící. V období živé víry jsou i nejnaivnější náboženské úkony naplněny životem, síla víry způsobuje jejich platnost. Když však náboženství je na ústupu, tyto pobožnosti jsou jako cévy, které opouští krev. Kornatí, oddělují se od celku a poškozují ho. Současné ochabnutí víry způsobuje, že se pravé pobožnosti stávají pověrečnými. Právě proto, že se nám nedostává víry, musíme se soustředit na to, co je z hlediska víry a náboženství podstatné.118, pozn.)

…
My však věříme, že Krédo je epos Otcovy lásky, který vrcholí v Kristově vykoupení a v seslání Ducha svatého.132, pozn.)

…
Pokud jde o církevní jurisdikci, představitelé církve rozhodují za spolupůsobení Ducha svatého, který je však nechrání před tím, aby se případně nedopouštěli omylů. Je zde však nerozeznatelná a poslední záruka: ať se církev dopustí jakýchkoli omylů, nezhyne. I když by některé činy hierarchie byly nemoudré nebo dokonce hříšné, Kristus dovede svou církev k cíli, který zná jedině on.
/K tomu v pozn.:/
Je pravděpodobné, že tímto cílem nebude pozemský triumf církve. Mohlo by se totiž stát, že by se v církvi shromažďovali lidé proto, že triumfovala, a ne proto, že je to církev. Mohla by to zcela dobře být zdánlivá pohroma, přerušovaná dočasnými úspěchy, jako tomu bylo v Kristově životě. Hlavní je, aby se zachovalo to, co je nutné ke spáse: víra, úplné odevzdání se do rukou Božích, bez zoufalství v neštěstí a bez nadšení při úspěchu. Podstatná je jedině otázka, zda Syn člověka nalezne při svém návratu na zemi víru (Lk 18,8). Mohlo by se stát, že by ji v církvi triumfující nenalezl.166)

…
Nikdo neunikne Bohu docela. Nikdo není dost bdělý, jasnozřivý, dost špatný, aby Boha poznal a zamítl ve všech podobách, v nichž se nám představuje. Můžete mu říci „ne“, když ho vidíte v podobě faráře, v podobě církve, v podobě morálky nebo křesťanské politiky. Můžete ho nemilovat, když ho vidíte s touto tváří. Možná však, že milujete chudé. Možná že nepodporujete bezpráví, možná, že jste přístupný svěžesti, nevinnosti a čistotě dítěte. Možná, že máte požitek z přírody, že zakoušíte něžnost, soucit, obdiv. Nešťastníku, všemi těmito způsoby jsi řekl Bohu „ano!“

…
Víra zachraňuje svět a svět spasí jen ti, kdo se na něj dívají s vírou.

…
Kdo se může smířit se zatracením jediné bytosti, není křesťan. Kdybychom dost milovali a dost se modlili, nebylo by zavržených. Dokud poslední svatý nevysloví svoji poslední modlitbu, není ještě jisté, zda nebude spasen celý svět.

(Louis Evely: Krédo, Grantis, Ústí n. Orlicí 1997, 177)