Citáty z knihy: Krédo (Louis Evely)

Až se dostaneme do nebe, bude nám položena jediná otázka: Věřili jste v Boží lásku k vám? Měli jste přes všechny své pochyby, před své bolestné zkušenosti, přes svá dětská zklamání odvahu věřit v Boha jako v Otce, jako ve svého Otce? Věřili jste přese všechno, že Bůh vás miluje?

…
Ve tvůj prospěch nebude mluvit tvé mravní zdokonalení, tvoje askese nebo tvé mystické výkony. Budeš dotázán, kdo jsou ti, kdo díky styku s tebou vyrostli, koho jsi napojil, obnovil, osvěžil, čí tvář se díky tobě rozjasnila, kdo jsou ti, které jsi tolik miloval, že jsi je přetvořil, jak jsi byl v tvůrčí činnosti podoben Otci. Jak jsi pro jiné vnikl do jediných blahoslavenství, která ti shůry mohla být nabídnuta: Blahoslaveni chudí, blahoslavení pokorní, blahoslavení hladoví...

…
Budete se podobat Otci od toho okamžiku, kdy budete milovat ty, kteří toho nezasluhují. Budete se podobat Otci, když překonáte svoji pýchu a budete ve své pokoře ochotni udělat první krok, jak to dělá Bůh.

…
Věčně budeme žít jen těmi okamžiky, které jsme prožili během svého pozemského putování v lásce.
Zvěčníme vše, co jsme opravdu milovali. A jediná pravá láska je ta, která se odvažuje dívat se tváří v tvář této věčnosti.

/K tomu v pozn.: Porozumím-li nějaké větě nebo dokonce přednášce, teprve když skončí, pochopím-li nějakou symfonii až na jejím konci, mám-li v sobě schopnost překročit čas a současně si představit jeho uplynulé okamžiky v jediném souhrnném pohledu, proč bych nepoužil této schopnosti, když jde o moji existenci? Proč bych z neshromáždil po své smrti vše, co z ní zůstane platného a významného? (Viz: Zundel: L’homme passe l’homme).

(Louis Evely: Krédo, Grantis, Ústí n. Orlicí 1997, 197)