Citáty z knihy: Lékařská péče o duši (Viktor E. Frankl)

Láska není však jen milost, ale také kouzlo. Pro milujícího očarovává svět, propůjčuje světu přídatnou hodnotovost. Láska zvyšuje u milujícího lidskou rezonanci pro plnost hodnot; otevírá jej pro svět v jeho hodnotové plnosti, pro celý „svět hodnot“. Tak zakouší milující ve své zaměřenosti na Ty vnitřní obohacení, které vychází za toto Ty: celý vesmír se pro něj stává hodnotově širším a hlubším, září v paprscích oněch hodnot, které vidí pouze milující; neboť jak známo, láska nedělá člověka slepým, nýbrž vidoucím - vnímavým pro hodnoty. Vedle milosti být milován a kouzla milovat nastupuje pak u lásky jako třetí moment zázrak lásky. Uskutečňuje se jí totiž ta nepochopitelná věc, že - oklikou přes biologickou sféru - vstupuje do života nová osoba, sama plná tajemství jedinečnosti a jednorázovosti své existence: dítě!

…
Láska existuje pouze k jedné osobě jako takové; k ženské neosobě žádná láska existovat nemůže. K ní pak nemůže existovat ani žádná věrnost: neosobě odpovídá nevěra. Tato nevěra se však stává v takových erotických vztazích nejen možnou, ale také nutnou. Neboť tam, kde chybí kvalita štěstí z lásky, musí být tento nedostatek kompenzován kvantitou sexuálních požitků; čím méně je člověk „obšťastněn“, tím více musí být jeho pud „uspokojen“.

Flirt je ubohá forma lásky. To, že vůbec existuje obrat: tuto ženu jsem „měl“, dovoluje pohlédnout až na dno této formy erotiky. Co člověk „má“, může vyměnit, co vlastní, může zaměnit; ženu, kterou muž „vlastnil“, může právě tak dobře vyměnit; může si přece jinou dokonce „koupit“. V kategorii „mít“ stojí tato erotika také na straně ženského partnera. Tato v nejvlastnějším smyslu „povrchní“ erotika - která ulpívá na povrchu „partnera“, na jeho vnějším, tělesném zjevu - stojí také na straně ženy pod horizontem „mít“. Pod tímto horizontem neplatí, co nějaký člověk jako takový „je“, nýbrž pouze zda má (jako možný sexuální partner) sexappeal.

…
Představuje-li opravdové nastavení lásky zaměření jedné duchovní osoby na druhou, pak je také jediným garantem věrnosti. Z lásky jako takové vyplývá podle toho její trvání a trvání v empirickém čase. V prožitkovém čase vyplývá více: zážitek „věčnosti“ lásky. Láska může být prožívána pouze sub specie aeternitatis. Opravdu milující si nemůže v okamžiku své lásky, v zaměřenosti na tento okamžik a na předmět své lásky nikdy představit, že by se jeho cit mohl nějak změnit. To pochopíme, pomyslíme-li na to, že jeho city nejsou „situační“, nýbrž intencionální. Intendují podstatu milovaného člověka a jeho hodnotu právě tak, jak se v jakémkoli jiném duchovním aktu, třeba poznání nebo zjišťování hodnot, pojímá podstata, popř. hodnota. Když jsem jednou pochopil, že 2x2=4, pochopil jsem to jednou provždy: „zůstává při tom“. A když jsem pochopil podstatu někoho jiného v pravdě tím, že ji nazírám v lásce, musím také zůstat u této pravdy, musím zůstat u této lásky a tato láska ve mně. V okamžiku, kdy prožíváme opravdovou lásku, prožíváme ji jako navždy platnou právě tak, jak uznáváme pravdu, kterou jsme jako takovou poznali, za „věčnou pravdu“: právě tak se láska, pokud trvá v empirickém čase, nutně prožívá jako „věčná láska“.

…
Každé pouhé vlastnictví je možno vyměnit. Tím však, že opravdová intence lásky neintenduje to, co můžeme na jiném „vlastnit“, popř. to, co jiný „má“, tím, že pravá intence lásky intenduje spíše to, čím jiný „je“ - vede pravá láska a pouze ona k monogamnímu nastavení. Neboť monogamní nastavení předpokládá, že partner je pojímán ve své nevyměnitelné jedinečnosti a nezaměnitelné jednorázovosti, tedy ve své duchovní podstatě a hodnotě, tedy mimo všechny tělesné nebo duševní zvláštnosti, vzhledem k nimž by byl každý člověk zaměnitelný a nahraditelný jinými nositeli týchž vlastností.

…
Rozumím jí základní antropologický fakt, že „být člověkem“ poukazuje vždy za sebe sama na něco, co není zase samo - na něco nebo na někoho: na smysl, který pak člověk naplňuje, nebo na bytí bližního, jehož tu potkává. A pouze v té míře, v níž člověk takto sebe sama transcenduje, uskutečňuje se také sám: ve službě nějaké věci nebo v lásce k nějaké jiné osobě! Jinými slovy: celým člověkem je člověk vlastně jen tam, kde se zcela rozplývá v nějaké věci, kde je zcela oddán nějaké jiné osobě. A zcela sebou se stává tam, kde sám sebe přehlíží a zapomíná.

(Viktor E. Frankl: Lékařská péče o duši, Cesta, Brno 1996)