Citáty z knihy: Maria, Matka Pána (Max Thurian)

Pojetí Mariiny svatosti má vztah k našemu pojetí svatosti církve. Církev nebude "lidštější" tím, když ji budou prohlašovat za hříšnou. Ovšem, nakolik je církev společností složenou z lidí, zná v sobě hřích a jeho následky. Ale vírou vyznáváme, že církev je svatá. Pokud je Kristovým tělem, univerzálním společenstvím a duchovním zřízením, které založil Pán a které oživuje Duch, je svatá. Je svatá v Božím slově, které hlásá, ve svátostech Boží přítomnosti a Božího díla, které slaví, v řádu lásky a jednoty, který spravuje a udržuje. Zajisté, hříšní lidé, z nichž se skládá, mohou i přes své posvěcení vnášet hřích do společnosti, kterou církev vytváří. Ale víra nás nutí, abychom přesto vyznávali svatost církve, neboť tato svatost je kvalitou jejího pravého bytí, je součástí jejího povolání a její funkce jako matky věřících. Vidí-li někdo v církvi jen náboženskou společnost, vidí hřích, a jistým způsobem už vlastně nevidí církev, společenství a zřízení Kristovo. Církev je opravdu církví jen ve svatosti, ve svém povolání a ve své funkci matky věřících, která je zřízena pro hlásání slova, pro slavení svátostí, proto, "aby připravila křesťany k úkolům, které mají plnit, aby Kristovo tělo dělalo pokroky" (Ef 4,12).

(Max Thurian: Maria, Matka Pána, Brno Petrov 1991, s. 22)

…
Církev nevráží hlučně do dveří světa, nýbrž zaujímá pokorně místo u stolu chudých. Neznásilňuje svědomí svým rozumováním a svým zdůvodňováním, ale mluví pokojně o pravdě, z které žije v nejzazší hlubině svého bytí, protože tato pravda, to je Kristus sám, přebývající v ní, a ona je jeho Tělem. Církev respektuje tajné přípravy Ducha v srdcích, ozvěny neporušeného stvoření, lidské hodnoty, které Kristus přejímá, aby je posvětil. Církev respektuje čas, který Bůh určil pro svá vítězství.

…
Církev, jejímž je Panna obrazem, nemůže hlásat radostnou zvěst, jestliže současně neuskutečňuje Boží lásku obhajováním spravedlnosti pro chudé a hladové. Církev je služebnice Pána jako Maria, když je chudá jako ona, když nalézá svou radost mezi drobnými lidmi, když se snaží s nimi o jejich vysvobození. Neboť toto vyžaduje vůle Pána, jeho slib, jeho nový řád. Jako Maria, ani církev si nesmí libovat mezi pyšnými, mocnými a bohatými tohoto světa. Jako Maria, tak i církev miluje chudé a hladové a má radost, že Pán v svém milosrdenství rozptyluje pyšné, svrhuje mocné s trůnů a bohaté propouští s prázdnou. Protože potom zase tito pyšní, tito mocní, tito bohatí poznají chudobu, kterou navštíví jeho láska a jeho velebnost. Potom také oni poznají radost z chudoby, která může být povýšena, z hladu, který může být nasycen jediným Mocným, jediným Bohatým, Pánem slávy.

(Max Thurian: Maria, Matka Pána, Brno Petrov 1991, s. 83)