Citáty z knihy: O víře dnes (Joseph Ratzinger)

Uvědomění si skutečnosti, že "místo církve na zemi je pouze v blízkosti kříže", podle jeho mínění jistě nevede k rezignaci, nýbrž k jejímu opaku. "Koncil", říká, "chtěl vyznačit přechod od konzervativního postoje k misionářskému. Mnozí zapomínají, že pro koncil není protikladem "konzervativnímu" "progresívní", nýbrž "misijní"."
(Str. 1O)

…
"Více než kdy dříve nám dnes Pán dává poznat, že pouze On může svoji církev zachránit. Církev náleží Kristovi a na něm je, aby se o ni postaral. Na nás se žádá, abychom pracovali ze všech sil a s trpělivostí služebníka, který si je vědom své neužitečnosti, i když vykonal vše, co byl povinen vykonat. I v tomto poukázání na naši malost vidím jednu z milostí tohoto těžkého času. Času, ve kterém se vyžaduje trpělivost, ona každodenní forma lásky. Lásky, ve které je zároveň přítomna i víra a naděje."
(Str. 11)

…
Pro kardinála Ratzingera, jak mni opakuje, je dnes "obrana pravé církevní tracice obranou koncilu. Je to i naše vina, jestliže jsme dosud někdy dali popud (ať "zleva" či "zprava") k vytvoření představy, že II. Vaticanum bylo jakýmsi zlomem, opuštěním tradice. Naopak, existuje zde kontinuita, která nedovoluje ani návrat doe minulosti, ani útěk vpřed, ani anachronickou nostalgii, ani neoprávněnou netrpělivost. Musíme zůstat věrní dnešku církve, nikoliv jejímu včerejšku nebo zítřku. A právě tímto dneškem církve jsou původní dokumenty II. Vaticana, bez výhrad, které je zmrzačují, a bez svévolných výkladů, které je zkreslují.
(Str. 25)

…
"Rád bych řekl, že II. Vaticanum určitě nechtělo víru "měnit", ale účinným způsobem ji znovu zpřítomnit. ..."
"Přání II. Vaticana, provést revizi vztahů mezi církví a světem, bylo oprávněné. Ve světě jsou skutečně hodnoty, které, byť i povstaly mimo církev, mohou najít své uplatnění i z církevního hlediska, alespoň po svém očištění a korigování. V poslední době je myšlení tomuto trendu nakloněno. Jestliže si však někdo myslí, že obě tyto skutečnosti - církev a svět - se mohou setkat nebo se dokonce ztotožnit bez konfliktů, pak nezná ani církev, ani svět."
(Str. 29)

…
Navrhujete tedy snad návrat ke starému duchu "opozice vůči světu"?
Kardinál Ratzinger odpovídá: "Nejsou to křesťané, kdo se staví proti světu, ale je to svět, kdo proti nim vystupuje, když zvěstují pravdu o Bohu, Kristu a člověku. Svět je pobouřen, když se hřích a milost nazývají svým pravým jménem. Po době bezmezného "sebeotevírání" se světu je na čase, aby si křesťan opět uvědomil, že my křesťané jsme příslušníci menšiny lidstva a často stojíme v opozici k tomu, co je jeho mentalitě samozřejmé, chvályhodné a přirozené, k tomu, co Novým zákon - jistě ne v pozitivním smyslu - nazývá "duchem světa". Je na čase aktivovat v sobě znovu odvahu k nonkonformismu, schopnost jít proti proudu, schopnost ukázat na mnohotvárnost na nás působících kulturních vlivů a schopnost zříci se jisté pokoncilní, euforické solidarity se světm."
(Str. 3O)

…
"... Ve skutečnosti neexistuje žádné opravdu novozákonní, katolické pojetí církve bez přímého a živého vztahu nejen k sociologii, ale především ke christologii. Církev není pouze "kolektivem" věřících. Jelikož je "Tělem Kristovým", je něčím daleko více než souhrnem svých členů."

..."Je nutné vytvořit opět pravé katolické klima, znovu nalézt smysl církve jako církve Pána, jako prostoru reálné přítomnosti Boží ve světě. ...
//Podle LG, čl. 3: "...církev, jež je Kristovo království již dnes tajemně přítomné."//
(Str. 39)

…
"Udržení rovnováhy," pokračuje kardinál, "znamená i zachovávání správného poměru mezi isntitucí a charizmatem, mezi společnou vírou církve a osobní skušeností. Dogmatická víra bez osobní zkušenosti zůstává prázdná, čistá zkušenost bez napojení na víru církve je slepá. Koneckonců je rozhodující nikoli "my" - jako skupina, ale ono velké "my" - univerzální církev. Ona a pouze ona může určit přiměřený rámec, ve kterém by "nebyl uhasínán Duch", ale podrželo se to, "co je dobré", jak říká apoštol."
(Str. 127)