Citáty z knihy: Uvedení do víry (Walter Kasper)

Boží království znamená, že Bůh činí svou věc věcí člověka a věc člověka svou věcí. (47-48)

…
Avšak co je to spása? Co máme na mysli, když mluvíme o vykoupení? Když Písmo mluví o milosti a spáse, používá velkého množství pojmů a obrazů, aby popsalo skutečnosti spásy z nejrůznějších stran: život, světlo, pokoj, svoboda, smíření, ospravedlnění, posvěcení, vykoupení, království, láska, naděje, radost atd. Písmo se tedy vůbec nesnaží vtěsnat skutečnost spásy do jediného abstraktního pojmu nebo do jedné dogmatické definice. Vychází naopak ze zcela konkrétních zkušeností a situací: nemoc, nebezpečí smrti, zajetí, služebnost, spor, ve kterých je zjevné, jak je naše existence žalostná. Člověk v nich zakouší, že nepatří plně sám sobě, že je odcizen sobě a svému světu a že je zaprodán moci a silám, jejichž pánem se sám nemůže stát. V této nouzi se obrací na Boha, neboť spásou, záchranou člověka nejsou dary milosti oddělené od Boha, nýbrž Bůh sám (sr. Iz 12,2; 34,4 a jinde). Pro uvedené obrazy a pojmy je proto příznačné, že neoslovují člověka pouze v jeho duchovní, čistě vnitřní a osobní dimenzi, nýbrž mají na mysli celého člověka a zahrnují také jeho tělesnou a veřejnou dimenzi. Vůbec tedy nejde o nadpřirozeno, jež by bylo možno přesně oddělit od toho, co je přirozené. Jde naopak o překonání nejrůznějších odcizení, která berou svobodu naší existenci, a o skutečnost autentické a naplněné existence. Jde o zdravé a plné bytí člověka v jeho světě a spolu s ním. (1OO-1O1)

…
Existují odcizení, která jsou dána konstitutivně s lidskou skutečností. Jsou dána spolu s konečností člověka, a proto také nemohou být člověkem odstraněna. Naopak každý pokus konečného člověka chopit se sám řízení celku a chtít tak sám uskutečnit neporušené a šťastné bytí by se nutně stal totalitním a vedl by k násilí. Chtít disponovat spásou a chtít ji sám vytvořit by mohlo vést pouze k neštěstí nejhorší tyranie. Spása je proto nutně veličinou vymykající se jednotlivci i společnosti. Překlenutí trhliny procházející celou skutečností může vyjít pouze od veličiny, která obepíná a sjednocuje celek, aniž ho znásilňuje. To však je bytostné určení absolutna. Obepíná všechno jednotlivé, a přece je činí svobodným v jeho samostatnosti.
(Walter Kasper: Uvedení do víry, Řím, Křesťanská akademie 1987, s. 106)