Citáty z knihy: Život pod vládou Kristovou (Raniero Cantalamessa)

Stvoření cítí, že mu volba absolutní nezávislosti na Bohu přinese neštěstí a temnotu, ale přijímá ji i za takovou cenu, protože - jak tvrdil sv. Bernard - „raději je nešťastné, avšak svým pánem, než aby bylo šťastné v podřízenosti“ („misere praeesse quam feliciter subesse“, De grad. hum X,36; Pl 182,962) a tím dokazuje, že věčnost pekla, nad níž se lidé tolik pohoršují, nezávisí na Bohu, který je neustále připraven odpouštět, ale na stvoření, jež nechce, aby mu bylo odpuštěno, a nařklo by Boha z nerespektování svobody, kdyby to udělal.

(Raniero Cantalamessa: Život pod vládou Kristovou, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 49)

…
Co by se stalo, kdyby se veškerý hmotný vesmír s miliardami a miliardami těles opřel o jeden jediný bod, takže by se podobal ohromné obrácené pyramidě? Jakému tlaku by onen bod musel odolávat? Právě tak v tu chvíli (roz. v Getsemanech) spočíval na Ježíšově duši celý morální vesmír viny, který není o nic menší. Hospodin na něj vložil nepravosti nás všech (Iz 53,6); on je beránek Boží, který snímá hřích světa (J 1,29). Pravým křížem, který Ježíš vzal na svá ramena, nesl ho až na Golgotu a pak na něj byl přibit, je hřích. (77)

…
Svatý Pavel mluví po seslání Ducha svatého o Kristově spáse a lidé se ptají, co mají dělat, protože „byli zasaženi v srdci“ (Sk 2,47). Když o tom mluví před veleradou, chtějí ho zabít (Sk 5,3O.33). Dvojí reakce na upozornění na hřích: lítost nebo zatvrzelost! Zatvrzelost je hřích proti Duchu svatému. (135)

…
Mezi mnou a hříchem - tím hříchem, který znáš - je konec. Říkám mu : „Dost!“ Pomoz mi svým Duchem. Obnov ve mně ducha vytrvalosti a upevňuj moji velkodušnost. Tehdy hřích přestane „vládnout“ z prostého důvodu, že už nechceme, aby nám vládl; on totiž vládl právě v naší vůli. Jestli hřích z našeho života nezmizí - a to je téměř jisté - nepůjde už o souhlas se hříchem, ale jen o soužití s ním: ač nerad, budu s ním muset žít a přijmout ho jako součást svého očištění, bojovat s ním. Ale už je to něco úplně jiného než dřív, když jsem s ním souhlasil a byl jeho spoluviníkem. Zdánlivě se nemusí nic změnit, lidé žijící kolem nás mohou pozorovat tytéž chyby, ale pro Boha se cosi změnilo, protože naše svoboda se postavila na jeho stranu. (141)

…
Nicméně i náš přístup ke svátosti smíření musí být obnoven v Duchu , aby v našem boji proti hříchu opravdu rozvinula svůj účinek a rozvazující moc. Obnovit svátost v Duchu znamená nebrat ji jako rituál, zvyk, nebo povinnost, ale prožívat ji jako potřebu duše, osobní setkání se vzkříšeným Kristem, který nám prostřednictvím církve dává uzdravující moc své krve a vzbuzuje „radost ze spásy“. /Nejde jen o hříchy, ale o hřích jako takový! Nutno kopat jámu až ke kořenům hříchu!/ (144)

…
Každý hřích rozleptává hodnoty a všechny hříchy dohromady vytvářejí celek, který Pavel nazývá „zákonem hříchu“, a ukazuje nám jeho hrůznou moc nade všemi lidmi (srv. Ř 7,14 a násl.). V židovském Talmudu najdeme bajku, která pěkně objasňuje solidaritu hříchu se škodou, kterou působí druhým lidem, přestože se jedná o hřích osobní: „Ve člunu sedí několik lidí. Jeden z nich vezme nebozez a začne pod sebou vrtat díru. Když ostatní vidí, co dělá, zeptají se: ,Co to děláš? On jim odpoví: ,Co je vám do toho? Copak si tu díru nevrtám pod svou sedačkou? , To ano, namítnou, ale až se sem nahrne voda, utopíme se všichni. „

(Raniero Cantalamessa: Život pod vládou Kristovou, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 263)