Citáty z knihy: Zvolil som si Boha (Jean Marie Lustiger)

Ať člověk nedává prométeovský obsah svému mravnímu postoji, ať ne netesá svou sochu. Někteří chtějí konat dobro tím, že dávají svému chování hodnotu prosazení sebe. Jistě, co je dobré, je dobré. A je lepší, když se někdo chová správně! Ale na cestě mravního povědomí a vztahu k Bohu zůstává ještě velký krok. Nestačí jen uvést se do souladu s mravními předpisy a třeba i křesťanskými, je třeba ještě, aby si tato prohlašovaná dokonalost osvojila lásku Toho, který je pramenem vší dokonalosti. Jeho odpuštění činí hříšníka znovu schopným konat dobro. A i kdyby učinil všechno možné dobro, zbývalo by mu ještě udělat nejvyšší úkon, který je klíčem všech ostatních úkonů: Otevřít vnitřní „zavřenou komoru“, kterou měl dosud zapečetěnou a zamknutou, v které hleděl na sebe ve svém zrcadle, a musel by vystoupit z této radikální samoty pýchy a přijmout vstup do společenství s Tím, který je pro něho bytostí tváří v tvář, jeho Původcem a jeho Blažeností.

…
Model, pravzor nabídnuté lásky je ten, který prožil Kristus, čili jeho umučení, jeho smrt na kříži, která na sebe bere nenávist a zamítnutí lásky, čili hřích. „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.“ Tato Kristova slova nelze chápat jako sebevražedné obětování se hrdiny, který se ničí, aby uchránil svou čest, ale naopak jako zapomenutí na sebe a do ponoření se do smrti, aby poskytl život.

…
Hřích je možno chápat jen uvnitř víry jako zpronevěření se lásce, o které člověk dříve dostal zjevení. A uvědomit si svůj hřích znamená pochopit, že člověk je Bohem milovaný a že on ho pravdu nemiloval.

(Jean Marie Lustiger: Zvolil som si Boha (otázky kladli Jean-Louis Missika a Dominique Wolton), bez tiráže, 295)