Cítit se sebou (Anselm Grün)

Jednám se sebou milosrdně, když mám se sebou soucit, když cítím urážky a křivdy, když mám soucit se zraněným dítětem v sobě, když se mu otvírám. Nedívám se na své rány objektivizujícím pohledem, který chce všechno prozkoumat, nýbrž vidím všechno, co je ve mně, soucitným pohledem srdce. Nezuřím proti sobě, proti svým chybám a slabostem, nýbrž cítím s nimi, věnuji jim svou pozornost. Smějí existovat. Pod tímto laskavým pohledem se mohou proměnit. (73)
(…)
Máme tedy cítit se sebou. Nemáme tvrdě řádit proti nepřátelům v sobě, nýbrž máme s nimi cítit. Jsme-li zklamáni svými chybami a slabostmi, máme mít soucit se sebou samými. Tento soucit vůči sobě samým, kteří se zmítáme mezi dobrem a zlem a kteří vždycky zase pochybíme, nás připodobňuje Bohu. Srdci Božímu nás nepřibližuje naše bezúhonnost, nýbrž naše soucítění se sebou, s našimi slabostmi a s lidmi kolem sebe. V srdečném smilování pociťujeme něco z bytosti milujícího a milosrdného Boha. (73)
(…)
Být k sobě milosrdný proto znamená neuzavírat srdce před tím, co je ve mně nešťastného a osamělého, před ubožákem ve mně, před nešťastným a trosečníkem v mém nitru, před pocity opuštěnosti a osamělosti. Nezavírám své srdce před tím, co je ve mně hodné politování, před tím, co bych nejraději přehlédl a potlačil. V každém z nás vyvstávají takové pocity opuštěnosti a až příliš rádi je potlačujeme. Jsou nám příliš nepříjemné. Ale pak se naše osamělost a opuštěnost, naše bída a náš strach nemohou proměnit, pak stále prcháme před temnými tušeními a pocity. Když se chovám srdečně k ubohému a slabému v sobě, může se právě to ubohé ve mně stát zdrojem požehnání. Může mě to otevřít právě tajemství Boží lásky, která se mnou cítí a má pro mne srdce. (73-74)

(Anselm Grün: Buď dobrý sám k sobě, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1997, 73-74)