Co je pokání ?! (Zpracováno dle J. Skoblíka)

Význam pokání je patrný na první pohled z Ježíšových výzev.
Co ale tento požadavek znamenal a dodnes znamená?
Napovědět nám může původní význam tohoto slova v hebrejštině, řeči židovského náboženství.

Hebrejská slova používaná pro pokání znamenaly v běžné hovorové řeči: "změnu cesty, návrat po ní v protisměru", ale i "vzdychání, pociťování lítosti". V náboženském jazyce to pak znamenalo odvrácení od toho, co je zlé, přivrácení - navrácení - se k Bohu, nové orientování se ve všem jednání. V pozdějších dobách pak došlo ještě k rozlišování mezi vnitřním postojem pokání a vnějšími činy, které z něj plynou.

České překlady pro tato slova používají výrazy jako: pokání, obrácení, změna smýšlení. Tento výraz má ale v obecném povědomí ještě více významů, které se mohou mnohdy značně vzdalovat od původní biblické myšlenky (trest, dostiučinění, prostředek sebekázně, ctnost atd.).

Velcí "bojovníci" za pokání byli starozákonní proroci. Bojovali proti zpovrchnění kající praxe, která se mnohdy projevovala jen vnějšími úkony bez vnitřního postoje. Chtěli, aby se člověk obrátil ve svém srdci a až pak to projevoval vnějšími skutky. Prorokům nešlo v první řadě o odstranění hříchů, ani o odstranění hrozících trestů, ale o nový poměr k Bohu.

Na proroky navázal Jan Křtitel. Jeho výzvy k pokání se týkaly nejen očividných hříšníků a pohanů, ale i zdánlivě zbožných...
Sám Ježíš pak vyzýval k obrácení k nově přicházejícímu Božímu království. Ježíš zvěstuje Boha, který nepřišel zaplatit mzdu za odvedený výkon, ani nepřišel trestat, ale přišel s nabídkou zdarma, především s nabídkou zahlazení minulosti a s nabídkou nové cesty.
Ježíšovu nabídku ale nechtěli mnozí přijmout. Tito lidé jsou v bibli reprezentováni především postavou farizeů. Ti očekávali uznání za svou snahu, nikoliv odpuštění. Myslí si, že jejich dosavadní plnění zákona je před "náboženskými změnami" chrání. Dalším reprezentantem těch, kteří nechtějí přijmout Ježíšovy výzvy, je postava boháče. Neumí se odpoutat od svého majetku, který mu dává momentální jistotu. Oba typy, duchovně bohatý farizej a hmotně bohatý boháč jsou sice v oblasti pokání vybízeni k něčemu jinému, ale jejich problém je v podstatě týž: neumějí se odpoutat od hodnot, o které se dosud opírali.
Jádrem pokání je (neustálá) revize (dosavadního) směru (každodenní) životní cesty. Odmítnutí pokání, "nekajícnost", znamená nerevidování směru své cesty, znamená upravování skutečnosti podle sebe, znamená ubírání se (svévolně) cestou, která nemusí mít žádnou perspektivu. Cestou, která je možná momentálně cestou menšího odporu, ale která může končit někde v propadlišti dějin.

/Zpracováno podle přednášek Dr. Skoblíka/