Co se zdá beze smyslu, modlitbou získá význam (Jan Pavel II.)

Co se zdá beze smyslu, modlitbou získá význam

Žalm 89: Buď s námi vlídnost Pána

Generální audience 26. března 2003

1. Verše, jež nyní zaznívaly v našich uších a v našich srdcích, tvoří sapienciální meditaci, která má však ráz naléhavé prosby. Člověk modlící se 89. žalm klade totiž do ohniska své modlitby jedno z nejvíce prozkoumávaných témat filozofie, nejvíce opěvovaných poezií a nejvíce pociťovaných zkušeností lidstva všech dob a všech zemí naší zeměkoule: lidskou pomíjivost a uplývání času.

Myslíme na určité nezapomenutelné stránky knihy Job, na kterých vystupuje naše křehkost. My jsme totiž jako ten, "kdo přebývá v hliněných domech a svým základem tkví v prachu, které se drolí před červotočem! Než se setká ráno s večerem, už budou rozdrceni, nežli si to uvědomí, navždy zhynou" (Job 4, 19-20). Náš život na zemi je "jako stín" (srov. Job 8, 9). A opět Job vyznává: "Mé dny byly rychlejší než spěšný posel, uprchly a neužily dobra, prolétly jak rákosové čluny, jako orel na kořist se vrhající" (Job 9, 25-26).

2. Žalmista s jistou naléhavostí staví na počátku svého zpěvu, jenž je podobný elegii (srov. Ž 89, 2-6) věčnost Boha proti prchavému času člověk. Říká výslovně: "Tisíc let je ve tvých očích jako včerejšek, jenž minul, jako jedna noční hlídka" (v. 4).

Následkem dědičného hříchu se člověk na Boží příkaz vrací do prachu, z něhož byl vzat, jak to již tvrdí vyprávění knihy Genesis: "Prach jsi a v prach se navrátíš (3, 19; srov. 2, 7). Stvořitel, který vytváří lidskou bytost v celé její kráse a složitosti, také "člověka obrací v prach" (Ž 89, 3). A "prach" je v biblické řeči také symbolickým výrazem smrti, podsvětí a hrobového ticha.

3. V této prosbě je silný smysl pro lidskou omezenost. Naše existence má křehkost trávy, jež vyraší za úsvitu; ihned větří zvonění kosy, která z ní vytvoří hromadu sena. Velmi rychle nastoupí po ranní svěžesti vyprahlost smrti (srov. vv. 5-6; srov. Iz 40, 6-7; Job 14, 1-2; Ž 102, 14-16).

Jak se často stává ve Starém zákoně, žalmista přidružuje k této radikální slabosti hřích: v nás je konečnost, ale také vina; kvůli tomu se zdá, že na naši existenci doléhá také hněv a soud Páně: "Pro tvůj hněv spějeme k svému konci, zděšeni tvým rozhořčením. Před sebe si kladeš naše nepravosti … pro tvůj hněv naše dny pomíjejí" (Ž 89, 7-9).

4. Za svítání nového dne nás liturgie chval burcuje tímto žalmem z našich iluzí a z naší pýchy. Lidský život je omezený - "počet našich let je sedmdesát roků, jsme-li při síle, pak osmdesát" - tvrdí modlící se člověk. Kromě toho, běh hodin, dní a měsíců je rytmicky doprovázen "námahou a bolestí" (srov. v. 10) a sama léta se jeví jako "vzdech" (srov. v. 9).

A tu je tedy velká lekce: Pán nás učí "počítat naše dny", neboť přijmeme-li je se zdravým realizmem, "získáme moudrost srdce" (v 12). Avšak modlící se člověk prosí Boha o něco víc, "aby jeho milost podporovala a rozradostňovala naše dny, i když jsou tak křehké a poznamenané zkouškou. Kéž nám dává vychutnávat naději, i když se zdá, že vlna času nás strhává pryč." Pouze milost Pána může dát našim každodenním skutkům trvalost a věčnost: "Buď s námi vlídnost Panovníka, našeho Boha, upevni nám dílo našich rukou, díla našich rukou učiň pevná" (v. 17).

Modlitbou prosíme Boha, aby odlesk věčnosti pronikl naším krátkým životem a naším konáním. Bude-li v nás přítomna božská milost, bude nad plynutím našich dnů zářit světlo, ubohost se stane slávou, co se zdá být beze smyslu, získá význam.

5. Uzavřeme svou úvahu nad 89. žalmem tím, že přenecháme slovo starobylé křesťanské tradici, jež komentuje žaltář a má v pozadí oslavenou postavu Krista. Tak nám podle křesťanského spisovatele Origena, v jeho "Traktátu o žalmech", který se nám uchoval v latinském překladu sv. Jeronýma, Kristovo vzkříšení dává možnost, kterou zahlédl žalmista, "radovat se a plesat po všechny své dny" (srov. v. 14). A to proto, že Kristova Velikonoční oběť je pramenem našeho života po smrti: "Potom, když jsme se radovali ze vzkříšení našeho Pána, skrze něhož, jak věříme, jsme už byli vykoupeni, vstaneme jednoho dne i my, nyní, trávíce v radosti dny, jež nám zbývají z našeho života, jásáme kvůli této důvěře a chválíme hymny a duchovními zpěvy Boha, skrze Ježíše Krista, našeho Pána (Origenes - Gerolamo, 74 omelie sul libro dei Salmi, Milano 1993, s. 652).

(Přeložil Josef Koláček SJ)


***

Se svolením převzato z: webu české sekce Vatikánského rozhlasu