Dávat odpověď víry (Walter Kasper)

Na jediné křesťanské skutečnosti tedy musíme vidět dva aspekty: slovo, které se děje v dějinách, a odpověď, která se děje v dějinách. Křesťanská skutečnost se nám jeví jako dějinný dialog Boha s člověkem; dochází k němu zásadně všude tam, kde se lidé rozhodují pro transcendenci, která se jim otevírá v jejich svobodě. (136)

Bodem, k němuž se vztahují veškeré dějiny spásy, je Ježíš Kristus. V něm se dějiny Boha s člověkem "zdařily" definitivně. On musí být cílem i východiskem kritické interpretace všech výpovědí Písma. V něm se událo cosi definitivního, co je s to dát míru a oporu veškerým ostatním dějinám (137)

Církev proto stojí mezi "již" a "ještě ne". ...Má pravdu nikoliv jednou provždy, nýbrž musí ji stále znovu hledat. Děje se to tak, že trpělivě a statečně dbá "znamení času". Tento nezrušitelný časový koeficient hlásání důrazně připomněla pastorální konstituce Druhého vatikánského koncilu, když na jedné straně řekla, že církev vždy musí svým hlásáním dávat odpověď na otázky doby, na druhé straně však také prohlásila, že církev tuto odpověď nemá po ruce hotovou, nýbrž že otázky doby vyžadují nové a hlubší proniknutí do evangelia, a tak podněcují k novým odpovědím, které nejsou prostě abstraktními závěry z toho, co tu bylo až dosud. /GS 3n, 10n, 22, 4O, 44, 62/ Chce-li církev, její hlásání a teologie tuto odpověď najít, musí často jít cestou dějinného experimentu a odvahy. Neboť máme-li říkat v různých situacích totéž, musíme to říkat pokaždé jinak. (137-38)

Církev je církev dějinná, putující, hledající, zápasící, bojující, církev světců a církev hříšníků. Má podobu dějin a je pod zákonem dějin. Musí být stále znovu uváděna Duchem svatým do veškeré pravdy (sr. J 16,13). Proto existují nejen dějiny církve a teologie, nýbrž i dějiny dogmat a víry. V těch probíhá nejen stále hlubší pronikání do pravdy a organický růst biblických zárodků do stále větších a košatějších stromů dogmatických systémů. V dějinách dogmat existují také dějiny zapomínání, neschopnosti a selhání. Jako v každých dějinách se tu neustále střídají velké epochy a doby, kdy hrozilo nebezpečí, že se všechno ztratí v povrchnostech a nesrozumitelných vedlejších otázkách. Slovo církve proto není jednoduše a v každém ohledu slovem Božím; církev je k němu neustále na cestě. Stále znovu musí v poslušnosti dávat dějinně odpověď víry a přitom denně vyznávat svou vinu, své zaostávání na cestě k cíli. (136-38)