Děti v nebezpečí a sestra Tarcisia

Bylo pozdě v noci, 4. června 1952. V kuchyni kláštera na předměstí hlavního peruánského města Limy se ještě svítilo. Sestra Tarcisia (původem z Německa) zkušenou rukou krájela porce masa na zítřek a přitom myslela na děti, které spaly ve společné ložnici v prvním poschodí.

Měla je moc ráda, všechny ty děti z chudého předměstí, které přicházely sem do klášterní školy, aby se tady naučily všemu, co je pro život nezbytné. (…)
Najednou se ozval výkřik. Mladá peruánská kuchařka vyděšeně uskočila co nejdál od kamen.

Velká káď, ve které ohřívala vosk, se vznítila. Sestra Tarcisia si okamžitě uvědomila hrozící nebezpečí.
Ozvala se rána, vroucí vosk vystříkl a začal se rozlévat po kuchyni. Každým okamžikem mohl vypuknout požár.„Děti!“ vykřikla, myslíc přitom na velkou noclehárnu hned nad kuchyní.

Celá budova byla ze dřeva. Za pár vteřin může být všechno v jednom plameni.

Musí tomu zabránit! S myšlenkou na děti vrhla se neohroženě vpřed. Škvařící se vosk jí prskal na ruce a do obličeje a přilepený na kůži hrozně pálil. Děti pokojně spaly, zatímco na ně v plamenech číhala smrt. Nesměla ztratit ani vteřinu. Každá byla drahocenná. Jen tak, holýma rukama uchopila nádobu, z níž vylétávaly snopy jisker, a strhla ji z kamen.

Rozžhavená kovová držadla jí propálila dlaně až na kost… Oheň už zasáhl i její šaty. Káď však nepustila, pevně ji držela ve svých spálených rukou a se strašnými bolestmi se pak rozběhla ke dveřím, ven na vzduch… Teprve tam ji pustila. Káď s ohromným rachotem dopadla na dlažbu. Hořící vosk, rozlitý po kamenech, už neznamenal žádné nebezpečí.

Představená kláštera zpozorovala na dvoře velký pohybující se oheň. Byla to sestra Tarcisia, která se proměnila v živou pochodeň... Představená jí běžela na pomoc. Vychrstla na ni vědro vody, potom druhé, a tak uhasila poslední zbytky jejího hořícího oděvu.

Když se dostavil lékař, upadla sestra Tarcisia do bezvědomí. Sanitka ji dopravila do Limy. Probrala se až po několika hodinách. Slábnoucím hlasem zašeptala: „Děti... žijí?“

Když ji ujistili, že žádnému z jejich malých svěřenců se nic nestalo, usmála se a zašeptala: „Tak je všechno v pořádku.“ To byla její poslední slova.

Při pohřbu sestry Tarcisie se kolem hrobu na velkém hřbitově v Limě tísnil obrovský dav lidí. Všichni se s ní chtěli naposledy rozloučit, s tou „cizinkou“, která položila život, aby zachránila „jejich“ děti.

Se svolením zpracováno podle knihy:
Pierre Lefévre, Bruno Perrinet: Nevšední příběhy, 
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství
www.kna.cz, www.ikarmel.cz
Redakčně upraveno