Duchovní vedení (Józef Augustyn)

Často, otče, zdůrazňujete, že pomoc prostřednictvím duchovního vedení nebo dokonce terapie potřebujeme všichni. Všem se ale pomoci nedá. Komu tedy především pomáhat?

Všichni potřebujeme pomoc, protože všichni jsme na cestě. Svůj život jsme neobdrželi v nějaké hotové podobě. Je to náš úkol. Náš život je povinností, kterou máme splnit. Musíme ho stále utvářet a formovat. Vůči tomuto úkolu jsme trochu jako žáci první třídy, kteří se učí psát první písmenka. Stále se učíme žít a v tom učení jsme často bezradní. S hotovým receptem na život se nenarodil nikdo. Musíme jej hledat. Lékař také nevystaví pacientovi předpis na léky na celý život. Musíme jej hledat a v jednotlivých životních etapách stále aktualizovat. Čím se řídíme v mládí, neplatí už v dospělosti. Je to pokaždé směšné, když se dospělý chová jako výrostek.

Člověk potřebuje pomoc také proto, že se při svém hledání vlastní životní formy neustále ztrácí. Tato ztráta je nějak vepsána do celého našeho života. Opravdu, nelze se jí vyhnout. Jde o to, abychom se dokázali v nové situaci rychle zorientovat, abychom se učili z chyb. Na začátku svého působení jsem si myslel, že individuální pomoc potřebují především mladí lidé. Záhy jsem se přesvědčil, že takovou pomoc potřebují všichni. Mnoho starších lidí hledá někoho, komu by se mohli v atmosféře důvěry a přízně svěřit se vším, co prožívají: pochybnosti, životní porážky, pocity viny, ale také touhy, naděje, životní úspěchy. Mládí je však obdobím, kdy individuální psychologická pomoc (terapie) nebo duchovní pomoc (duchovní vedení) může v životě člověka způsobit skutečné divy. Viděl jsem mnoho skutečných divů a tímto jim zde vydávám svědectví. Díky pomoci, která přijde včas, může život v dospělosti získat natrvalo novou podobu.

Nevyléčené rány a nenapřímené stezky v mládí ovlivňují celý pozdější život. Je to pokaždé nesmírná milost, když ze sebe mladý člověk může setřást všechny bolestné zkušenosti z dětství a dospívání, když se může svěřit se vším, kvůli čemu žil až dosud ve vzpouře, smutku a agresi, když se může zbavit svého neštěstí.

S individuální pomocí mezi mladými je nutno zamířit především k těm, kteří se cítí povoláni k větší odpovědnosti za ostatní: k budoucím pedagogům, novinářům, politikům, duchovním atd. Život společnosti by byl docela jiný ve všech svých projevech, kdybychom si uvědomovali, co v nás skutečně je, čím žijeme a jaké jsou nejhlubší motivy našich činů. Kdybychom kořeny svých neúspěchů a neštěstí nehledali v ostatních, ale především ve vlastním mravním a duchovním zmatku. Nejednou se podivujeme, jak je naše politická scéna nezajímavá, kolik je v ní nedorozumění a hádek. Ruku na srdce: Nepodobá se chování politiků našemu vlastnímu chování doma, ve společenství, v zaměstnání? Lidé, kteří chtějí pomáhat jiným, musí nejprve pomoci sami sobě.

(Józef Augustyn: Kdo je můj bližní?, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1997, 131-32)