František Tomáš KOSEČEK OFM

František Tomáš KOSEČEK OFM

▶ řeholní kněz – františkán

▶ převor kláštera v Chebu

* 18. června 1917, Slavičín

† 30. října 1956, Slavičín

František Tomáš Koseček OFM (1917–1956) byl františkánský kněz původem ze Slavičína. Po studiích a vstupu do řádu působil v několika farnostech. Během komunistické Akce K byl internován, poté sloužil u Pomocných technických praporů. V roce 1952 byl zatčen a po vykonstruovaném procesu odsouzen k šesti letům vězení za tzv. velezradu, zejména za pokračování v řeholním životě. Vězněn byl v nelidských podmínkách, mimo jiné při těžbě uranu ve Rtyni, což vedlo k rakovině. V červenci 1956 byl těžce nemocný propuštěn domů, kde 30. října zemřel ve věku 39 let. Je pohřben ve Slavičíně a jeho jméno je uvedeno na pamětní stěně internovaných kněží v Želivě.

Podrobněji:

František Koseček pocházel z Valašska, kde se narodil do rolnické rodiny ve Slavičíně, obci ležící nedaleko Valašských Klobouků.

Matka mu zemřela v šesti měsících, otec se znovu oženil a z jeho druhého manželství měl František šest sourozenců. Jeho otec se později stal v Slavičíně starostou. V roce 1923 začal chodit do obecné školy a po vychození pěti tříd ho otec roku 1928 poslal do jezuitského gymnázia na Velehradě s přáním, aby se stal knězem. V sekundě vážně onemocněl a rodiče si ho vzali domů do Slavičína. Po uzdravení se už na velehradské gymnázium nevrátil, ale navštěvoval měšťanskou školu v rodné obci a poté se vyučil drogistou.

V roce 1935 František Koseček nastoupil do tercie velehradského gymnázia a následně přešel na Arcibiskupské gymnázium v Kroměříži, odkud byl ale vyloučen, když jedné dívce napsal milostný dopis. Ve své složité studijní cestě po gymnáziích pokračoval v Nitře.

V srpnu 1938 pak vstoupil do noviciátu františkánského řádu v Kadani (dostal řeholní jméno Tomáš) a ukončil ho v září 1939 v Hájku u Prahy. Nato odešel do pražského kláštera u Panny Marie Sněžné, přičemž soukromě pokračoval v gymnaziálním studiu, ukončeném v roce 1941 maturitou. Poté začal studovat bohosloví na arcibiskupském teologickém institutu v Dolních Břežanech a dokončil je v červnu 1946 v Praze, přičemž už v předchozím roce byl 27. června 1945 vysvěcen na kněze.

Po vysvěcení působil ve františkánském klášteře v Hejnicích a v červenci 1947 byl přeložen do kláštera v Kadani, odkud jako administrátor spravoval okolní farnosti Klášterec nad Ohří, Okounov, Perštejn a Rašovice. Přitom vyučoval náboženství na školách v Kadani a ve svěřených farnostech. Na podzim 1948 přešel do chebského kláštera, kde se 20. září stal kvardiánem (představeným) a současně od října 1948 sloužil v Chebu jako předměstský kaplan a spravoval excurrendo farnosti Nebanice a Pomezí.

Při Akci K v noci ze 13. na 14. dubna 1950 byl jako představený chebské komunity internován v želivském klášteře, poté byl spolu s ostatními spolubratry internován v centralizačním klášteře v Hejnicích a nakonec převezen do soustřeďovacího kláštera v Bohosudově. Počátkem září 1950 musel nastoupit na vojnu k jednotkám Pomocných technických praporů (PTP), s nimiž prošel celou řadu míst, na Slovensku mj. Hájniky a Plavecké Podhradie.

Z té doby se zachovala krátká vzpomínka spolubratra P. Donáta Žilinského OFM:

My byli šťastní a veselí. I při těžké práci jsme si zpívali. Otec Tomáš byl kuchařem. Na fotce je vidět, jak mu to svědčilo. Byl zdravý a vždy veselý. Na všechny se jen usmíval a vyprávěl veselé vtipy. Říkali jsme mu pyknik. Mše svaté jsme směli obětovat jen při zavřeném kostele bez účasti věřících. Jinak platil zákaz tajně sloužit mše na světnicích nebo zpovídat. My jsme toho zákazu však nedbali. Mezi Zvolenem a Banskou Bystricí se začal stavět jakýsi přísně utajovaný vojenský objekt. My tam byli posláni jako kopáči. Byl tam i otec Tomáš.

Později byli přesunuti k jednotce PTP 54 Komárno, kde byl 16. září 1952 P. Koseček spolu s dalšími františkány zatčen. Průběh zatčení zachytil opět P. Žilinský: Na svatého Ludvíka (25. srpna – pozn. autora) nás po 3 a půl letech krumpování zatkli. Já dostal rozkaz: čekej na silnici a vem si s sebou nejnutnější „švestky“! Jeden kapitán tě převeze k útvaru. Nejdříve přijelo auto se šoférem. Čekali jsme a hovořili. Šofér povídá: „Mně se to nějak nelíbí, to bude asi nějaký podraz. A byl. Pak se dostavil jeden nadporučík, usedl vedle šoféra, dozadu posadil vedle mne silného hromotluka. „Švestky“ mi vyhodili do kufru a auto se rozjelo. Nadporučík se obrátil ke mně a křikl na mě: „Jestli cekneš zuby, dostaneš pár facek. Ukaž, co máš v kapce!“ Zabavil mi nůž, zavázal mi oči, poručil si lehnout a přikryl mne plachtou. Dojeli jsme do Trenčína. Druhý den byla v kasárnách znovu prohlídka. Vždy jsem měl zavázané oči a želízka na rukou. Tam mi je nadporučík sundal a řval na mne a nadával mi do zločinců. Ten den byl výslech. Nejdříve mi nadporučík strhl z munduru a zakázal mi  někoho oslovovat „soudruhu“, prý si to nezasloužím a nemám na to právo. Pomyslel jsem si, Bohu díky. Tak nějak jednali i s otcem Tomášem.

Zatčené františkány coby vojáky vyslýchali nejprve vojenští vyšetřovatelé v pověstném „Domečku“ v Praze na Hradčanech a pak byli převezeni do Ruzyně. O tamějších podmínkách zachoval Otec Donát následující svědectví:

Dlouho jsme museli stát u zdi se zavázanýma očima. Pak mne hodili do cely a poučili, jak se mám chovat. Nastaly výslechy. Uplynul rok a já stále byl ve vazbě u kapucínů i s Otcem Norbertem (Šamárkem – pozn. autora). (…) Otec Tomáš to musel mít daleko horší. Vozili ho se zavázanýma očima a s řetízkama na rukou až do Chebu do kláštera a násilím a bitím ho nutili, aby vyjevil, kde skryl poklady, zbraně. (…) Do cely mu dali chlapíka- -podrazáka, který stále nadával na komunisty, aby Tomáše svedl k nadávkám. Otec Tomáš se při výsleších jen bránil: dejte mi pokoj, jsem nevinný.

Ve dnech 26.–28. ledna 1954 proběhlo u Vyššího vojenského soudu v Praze přelíčení označené „Koseček a spol.“ s devíti františkánskými kněžími a jedním jejich bohoslovcem, obviněnými z ilegální řádové činnosti u jednotek PTP na Slovensku. Všichni byli odsouzeni pro trestný čin velezrady a další méně závažné delikty na řadu let vězení. P. Tomáš Koseček, označený za vůdce celé skupiny, dostal trest šesti let. Kromě velezrady ho odsoudili ještě za rozmnožování a čtení pastýřských listů a exkomunikačního dekretu v červnu 1949 a za pomoc dvěma mužům prchajícím v říjnu 1948 do zahraničí, kterým dal v Chebu mapu a poradil jim, jak se dostanou k hranicím. A potrestán byl rovněž za to, že věděl o plánovaném odchodu spolubratra P. Aleše Vojtěcha Zlámala do emigrace, ačkoli se nakonec neuskutečnil a navíc mu ho rozmlouval. Vyšetřovatelé však za hlavní „trestnou činnost“ této skupiny františkánů považovali skutečnost, že pokračovali v řeholním životě i v době soustředění u PTP.

Z centralizačního střediska v Bohosudově navázali už na jaře 1950 kontakt s pražskou katechetkou a příznivkyní františkánů Filomenou Tvrdou. Prvnímu pokusu předat jim balík s potravinami ostraha sice zabránila, ale brzy se jí podařilo zařídit tajné předávání dopisů přes plot. Františkáni tak mohli od května do září 1950 udržovat spojení mezi skupinami bratří v centralizačních táborech v Bohosudově a Oseku a s představenými internovanými v Želivu. Díky paní Chudáčkové měli pak od září 1950 i kontakt se spolubratry v PTP na Slovensku. Od biskupa Trochty zajistila Tvrdá pro řeholníky v internaci tzv. fakulty, informující kněze mj. o způsobech sloužení mše i v provizorních podmínkách. Dále jim doručovala informace o situaci v komunitách jiných řádů, zprávy zachycené z Vatikánského rozhlasu, pastýřské listy a další tiskoviny. Veškeré tyto aktivity v Bohosudově, ale zejména pokusy pokračovat v nich od září 1950 u PTP v Podbořanech a poté na Slovensku v Hájnikách a Plaveckém Podhradí byly hodnoceny jako „velezrádná protistátní činnost“.

Po odsouzení byl P. Koseček nejprve vězněn zřejmě ve Valdicích, což by vyplývalo ze vzpomínek P. Donáta: Po soudu nás odvezli do Mladé Boleslavi a do Kartouz. Denně nás vozili nákladním autem pod samopalem kopat uhlí na Uhelný štít. Tam jsme se opět sešli otcové františkáni: Tomáš, Jiří (Mazanec – pozn. aut.), Remig ( Janča – pozn. aut.) ad. Nejvíce byl zřízen Otec Tomáš. Další etapou ve výkonu trestu se pro P. Kosečka stala Rtyně v Podkrkonoší, kde byl v Tmavém dole (vězni nazýván „Tmavák“) zřízen vězeňský pracovní tábor. Dobýval zde černé uhlí s příměsí uranu a následkem těžké vysilující práce v nelidských podmínkách a ve vysoce radioaktivním prostředí se u něho v roce 1956 objevilo rakovinné onemocnění. Byl převezen na Pankrác a následně léčen v nemocnici v Uherském Hradišti. Vzhledem k beznadějnému zdravotnímu stavu byl v červenci 1956 propuštěn k rodičům do Slavičína.

V posledních měsících života za ním v utajení přijížděli i jeho spolubratři, kteří zůstali na svobodě, aby ho povzbudili a potěšili. Dne 30. října 1956 P. Tomáš Koseček zemřel. Přes nevoli úřadů se jeho pohřbu zúčastnilo velké množství věřících a kolem stovky kněží. Je pohřben na hřbitově v rodném Slavičíně.

Jméno P. Tomáše Františka Kosečka OFM jako 117. v pořadí je uvedeno na pamětní stěně v křížové chodbě premonstrátského kláštera v Želivu mezi 464 řeholníky a diecézními kněžími, kteří zde byli internováni v letech 1950–1956. Památník, před nímž je umístěn mohutný kříž s Kristovým tělem, slavnostně odhalil 13. srpna 2011 pražský arcibiskup Dominik kardinál Duka.

Vzpomínky na P. Kosečka:

O konci života P. Kosečka se zachovalo několik svědectví. Jeho spoluvězeň, jezuita P. Jan Pavlík SJ uvádí: Úmrtí na Tmavém dole v řadách kněží byla dvě. Jedno radioaktivitou. Na noze mladého františkána-kněze se objevila zvláštní vyrážka. Byl poslán na vyšetření, pak na Pankrác, ale brzy v nemocnici v Uh. Hradišti zemřel.

Jeho bratr Oto Koseček napsal: Františkány dali na vojnu. O tom nám pak Tomáš říkal, že do rána měli pod postelema nějaké letáky proti komunismu. Že se tam pohybovala nějaká ženská, která je měla roznášet. Pak je pozavírali a poslali kopat uran. Narostla mu boule, kterou mu operovali. V roce 1956 byl propuštěn do nemocnice v Uh. Hradišti na ozařování. Pak ho v červenci propustili domů. Doma koncem října 1956 zemřel. Bylo mu 39 let. Co byl doma, tak ho každou noc navštěvovali kněží františkáni.

S nemocným P. Tomášem se několikrát setkal také spolubratr P. Benedikt Holota OFM: Od spolubratrů vím, že ve Rtyni na Tmaváku pomáhal po práci vězňům ve skladu. Byl bratrský, ohleduplný a ochotný pomoct. Navštívil jsem ho po jeho převezení do nemocnice v Uh. Hradišti v létě 1956. Říkal jsem mu, že se mi podařilo sehnat nějaké nové náboženské knihy a materiály. Živě se o to zajímal a žádal mě, abych mu je také zajistil. Říkal, že by se mu mohly hodit, protože měl naději, že by se mohl uzdravit. Do poslední chvíle byl velmi aktivní a měl touhu kněžsky působit. Když někdo z pacientů nemocnici žádal o kněze, když to bylo možné, nechal se k němu na posteli převézt a kněžsky mu posloužil. Pak jsem ho navštívil několik týdnů před smrtí u rodičů ve Slavičíně. Byl už velmi unavený. Rakovinné metastázy měl v celém těle. Na krku měl rakovinnou bouli o velikosti vejce. Trpělivě snášel bolesti. Tomáš byl tichý, skromný, opravdový františkán.

[ Vojtěch Vlček ]

Zpracováno podle knihy: Jan Stříbrný a kolektiv, Mučedníci a oběti pro Krista
Martyrologium katolické církve v českých zemích ve 20. století.
Vydalo Karmelitánské nakladatelství. Redakčně upraveno, zkráceno, opatřeno mezititulky.