Hedvičin životní příběh

Hedvika se narodila v rodině knížat z Diessenu-Andechsu, někdy mezi lety 1170-1178 (nejčastěji se uvádí rok 1174). Byla dcerou Bertolda VI. († 1204), jednoho z nejvýznamnějších představitelů rodu, který jako kníže z Meranu patřil k nejvlivnějším mužům v Bavorsku, a Anežky Vetyňské († 1195), dcery Dedona V., markraběte Dolní Lužice, která sousedila se Slezskem. S určitostí víme, že Hedvika měla sedm sourozenců: čtyři bratry a tři sestry (Ekberta, Otta I., Jindřicha, Bertolda, Anežku, Gertrudu a Mechtildu), z nichž někteří zaujali velmi významné postavení ve středověké společnosti a církvi.

Hedvika byla ve shodě s dobovou praxí už v pěti letech svěřena do výchovy kitzingenským benediktinkám, u nichž nabyla nevšedního vzdělání. Zde se utvářela její hluboká zbožnost a záliba ve čtení knih, zvláště pak úcta k Písmu svatému. Zde se ovšem také naučila i ryze praktickým dovednostem, jež potřebovaly i knížecí manželky, jako bylo například umělecké vyšívání.

Naše světice měla být původně provdána za Toljena, syna srbského vládce Miroslava, ale když tento záměr ztroskotal, byla určena za manželku Jindřichu Bradatému, piastovskému knížeti Slezska, kterého pojala za muže někdy v letech 1186-1190. Když Jindřich v roce 1201 převzal vládu po svém otci, Hedvika byla již matkou nejméně čtyř dětí: Boleslava, Konráda, Anežky a Jindřicha, a možná i Gertrudy. Později se jí narodí ještě dvě děti, známe však jméno pouze jednoho z nich: Žofie. Hedvika bude muset přežít všechny své potomky s výjimkou dcery Gertrudy, abatyše v Třebnici…

Rok 1201 je prvním zlomem v životě světice: do té doby je Hedvika totiž především matkou a vychovatelkou svých dětí, a její duchovní život a náboženský vliv se omezuje pouze na její vlastní dvůr, na manžela a na děti. Nyní bude mít mnohem větší možnosti a začne vstupovat do povědomí slezského lidu neobyčejnou úlohou, jakou bude schopna ve své prozíravosti a jemnosti sehrát v panovnickém úřadu manžela.

Druhým zlomem je pak rok 1209, kdy oba manželé složí slib čistoty: od této chvíle vnímáme Hedviku jako opravdovou „Matku svého lidu“, jak byla už za života nazývána: zasazuje se o zakládání klášterů a nemocnic, věnuje se široké a originální charitativní služby, dohlíží na soudnictví… To vše přitom s vědomím svých hranic a vždy s respektem vůči vládnoucí úloze manžela.

Po jeho smrti (19. března 1238) se definitivně stáhne do ústraní třebnického opatství, kde již dříve často pobývala, a tam dožívá svá léta, aniž se vzdává díla milosrdenství, jemuž zasvětila celý život. Umírá 14. října roku 1243.

Záhy po smrti začíná být uctívána, a to povede až ke slavné kanonizaci za Klementa IV. dne 26. března 1267 v italském Viterbu. Svatá Hedvika se stane postupně patronkou Slezska, Polska, křesťanských manželství a rodin, patronkou smíření a tvůrčí spolupráce mezi národy, patronkou budování kostelů a od 16. října 1978 i patronkou volby papeže Jana Pavla II.



Kapitola z knihy 15 dní s Hedvikou Slezskou