Hodina společného času

Už nastala noc. Jeden malý chlapec se však ze všech sil snažil neusnout. Měl k tomu dobrý důvod – čekal na tatínka.

Šibalské oči se mu únavou zavíraly. Ale když se otevřely dveře, vymrštil se z postýlky a pronesl otázku, která ho znepokojovala:
"Tati, kolik si vyděláš za hodinu?", zeptal se s očima dokořán otevřenýma.

Otci unavenému po pracovním dni nebyla chlapcova otázka vhod. Příkře mu odpověděl:
"Podívej, chlapče, to ani maminka neví. Neotravuj a běž si lehnout, už je moc pozdě."
"Jistě, tati. Jen mi řekni, kolik dostáváš za hodinu práce", dožadoval se chlapec.

Podrážděný otec procedil mezi zuby:
"Dvě stě korun."
"A mohl bys mi, tatínku, půjčit sto korun?", zeptal se klouček.

Otec se rozzuřil, chytil ho za ruku a hrubě se na něj obořil:
"Tak proto jsi chtěl vědět, kolik vydělávám? Běž spát a neobtěžuj mě, ty jeden lakomý sobče!"

Chlapec se plaše odplížil, ale otci nešlo jeho chování z hlavy a začal se cítit provinile. Asi něco potřebuje, říkal si, a aby ulevil svému svědomí, nahlédl do chlapcova pokoje a mírným tónem se ho zeptal:
"Už spíš, synku?"
"Co se děje, tati?", otázal se hošík v polospánku.
"Tady máš peníze, které jsi chtěl."

"Děkuji, tatínku", zašeptal maličký a z pod polštáře vytáhl několik zmačkaných bankovek. 
"Konečně to mám!", vykřikl nadšeně. 
"Mám dvě stě korun! A mohl bys mi teď, tati, prodat hodinu svého času?"

Se svolením zpracováno podle knihy:
Příběhy pro uzdravení duše, Jose Carlos Bermejo,
kterou vydalo nakladatelství Portál.
Redakčně upraveno