Inkulturace (Joseph kardinál Ratzinger)

Kladu si otázku, proč církev nám, nic netušícím křesťanským analfabetům, také lépe nezprostředkovává viru, proč častěji nepřipomíná to, co je na katolicismu velikého: svobodu myšleni, usmíření a milosrdenství. Postrádám také její tradiční obřady, její zvyky, její svátky, které by přece na základě své dvoutisícileté zkušenosti mohla s hrdosti a umíním slavit. (121)
(...)
V naší liturgické formě se objevuje tendence - podle mého názoru falešná - provádět dokonalou "inkulturaci" liturgie v moderním světě. Je tedy ještě více zkracována a dále zbavována všeho, co je domněle nesrozumitelné; v podstatě se má transponovat do ještě "hovorovějšího" jazyka. To je ovšem zcela zásadní nepochopení liturgie a liturgické slavnosti. Liturgii přece nechápeme nějakým racionálním způsobem, jako třeba přednášku, nýbrž chápeme ji různými způsoby, všemi smysly a vtahováním do slavnosti, kterou si nevymyslela jakási komise, ale která ke mně přichází jakoby z hloubi tisíciletí a věčnosti. (122-23)
(...)
Myslím si, že bychom proto měli více vnímat sílu a moc nemanipulovatelné tradice. Její krása a velikost se dotkne i toho, kdo nedokáže racionálně zpracovat a pochopit všecky detaily. (124)
(Joseph kardinál Ratzinger: Křesťanství na přelomu tisíciletí (otázky kladl Peter Seewald), Portál, Praha 1997, 122-24)