Irsko - rodná země a její ztráta

Innisfree je irský jezerní ostrov - tak líbezný, že W. B. Yetse inspiroval k jeho nejslavnější básni. Za dávných časů na něm trávil dny svého života světec, pro kterého bylo toto místo odrazem samotného nebe. Když se jeho čas naplnil, přátelé ho vynesli z domu a položili na milovanou půdu ostrova. Před posledním vydechnutím nabral světec do dlaně prsť ze země, na níž spočíval.

Když dospěl k nebeské bráně, svatý Petr mu vyšel v ústrety řka: "Vstup dovnitř, příteli, už na tebe všichni čekáme... Nejdřív se však musíš zbavit oné hrsti země, kterou svíráš."

"Nikdy," odpověděl světec, a tak ho posmutnělý Petr zanechal před branou.

Věky plynuly. Petr znovu vyšel, tentokrát však v doprovodu irského národního věrozvěsta, svatého Patrika. Světec byl nadmíru šťasten, že vidí velkého patrona své vlasti. I usedli a dlouho si povídali o milovaném Irsku. Když se posléze svatý Patrik měl k odchodu, řekl: "Pojď se mnou dovnitř, máme tam pro tebe nádherné překvapení, ale nejdřív odhoď tu pozemskou hlínu, kterou opatruješ." Ale světec znovu odmítl - a opět zůstal vně nebeské brány.

A znovu ubíhala staletí i věky, znovu vyšel svatý Petr, ale tentokrát už s ním byl sám Pánbůh. Ten na světce vlídně pohlédl a pravil: "Vstup dovnitř, synu, všem se nám po tobě stýská. Připravili jsme ti něco úplně zvláštního."

V tom čase už byl světec před rajskou bránou velice starý a zesláblý. Pánbůh i svatý Petr mu pomohli na nohy, a jak ho vedli do nebe, starce síly opustily, sevřená hrst povolila a hlína pozemského ostrova se mu zvolna začala sypat mezi ochablými prsty, až měl ruku úplně prázdnou.

Vstoupil do ráje, a co nevidí! Přímo před očima měl svůj milovaný ostrov Innisfree ...